Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Kierkegaard se pokoušel ukázat, že názory moderní filosofie jsou i filosoficky nesprávné. ... Chyba liberální teologie byla v tom, že se už napřed vzdala před posledními pravdami moderního člověka, a proto mu nemohla pomoci. To, co z náboženství a křesťanství zachránila, bylo postupně absorbováno celou strukturou moderního myšlení. To je dilema moderního člověka a liberální teologie. Moderní teolog ví, že poslední filosofické kategorie člověku nepostačí. Ale sám z nich nenalézá cestu ven. Tuší cestu, ale nedostává se na ni. Liberální teologii charakterizuje úsilí zachránit křesťanství v rámci kategorií moderního myšlení.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

Josef Lukl Hromádka (1943 (21947))

Peroutkův liberalismus se podstatně lišil od anglického liberalismu, aspoň od jeho klasické, historické podoby. Byl to liberalismus unavené doby, bez duchovního ponoru, liberalismus zestárlého duchovního zraku, pro nějž svět pudů a konkrétních potřeb zůstal jedinou opravdovou skutečností; liberalismus, který má elementární nezájem o metafysické otázky života a vesmíru, lidské duše a svědomí; ale liberalismus, který ve smírné náladě se dohodne s nositeli nábožensklé tradice, jestliže se tato tradice sžila s národem a má dosud nějaký politický význam.
( , Don Quijote české filosofie, Praha 1947, str. 75.)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)