Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1968)

Možná právě zde se vytváří spojení mezi tématy, která, nahlížena abstraktně, jsou vzájemně těžko odlišitelná, například bytí a existence. Je tře/78/ba umístit bytí a naději na stejnou stranu, stejně jako existenci a poutnictví na druhou. Jestliže chápeme hlubokou jednotu naděje a poutnictví, chápeme také nerozpletitelné spojení dvou otázek bytí a existence. Řadíte se k Péguymu, Emmanueli Mounierovi a všem těm, kteří se snažili uchopit hlubokou jednotu tělesného a duchovního. Celé vaše myšlení potvrzuje – vzdor trhlině nelidskosti, o které jsme mluvili přede dvěma dny – neobyčejnou blízkost, úzkou spojitost mezi vtělením, které je jakoby basovým doprovodem všeho našeho bloudění a hledání, a touto nadějí, která není nic jiného než nekonečné vydávání se na cestu.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77-78.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)