Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Jan Patočka (1969)

Kosík zásadně odmítá být fenomenologem a hledá ve fenomenologii pouze „racionální jádro“. Z našeho stanoviska je třeba litovat, že fenomenologem není dost.
Přes tyto poznámky, které podávám ze svého osobního stanoviska, spěchám poznamenat, že Kosíkova kniha znamená průlom a v jistém smyslu epochu: je to tvůrčí navázání na velkou, hloubkovou problematiku zatím poslední fáze filosofického myšlení. Kosíkovi se podařilo to, co celým generacím, následujícím po našich čtyřicátnících, nebylo dopřáno, totiž rozpracovat původním způsobem základní tematiku, o kterou v dnešním myšlení běží. Vyrovnávat se s Kosíkovou filosofií znamená postavit se na úroveň problémů, traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let. Kosíkovou prací vrací se naše myšlení tam, kde svou podstatou chtělo být již v první polovině minulého století – myšlením oné zásadní proměny, která se s člověkem stala v moderní době, spočívající v tom, že člověk neakceptuje dané, nýbrž mění je a vytváří tím zároveň teprve sebe sama, své duchovní možnosti i svůj svět.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 132.)

Jan Patočka (1969)

Abychom prostě resumovali své kritické poznámky: Kosíkova práce skutečně ukazuje hluboké porozumění tomu, že problematika klasické německé filosofie, hlavně Hegelovy, marxismu a moderní fenomenologie a existencialismu patří k jedinému /131/ významovému celku, a podává ke konkrétnímu řešení těchto vztahů velmi pozoruhodný příspěvek tím, že posunuje pojem praxe na místo, kde existenciální filosofie a ontologie z ní vycházející klade existenci. Avšak tento úkol u Kosíka se mi zdá nedořešen, protože jeho „dialektika konkrétního“ není stále ještě dialektika žitého života, kterým nepochybně jsme, nýbrž přeskakuje tento problém až do dialektiky věcí, kterými již tak nepochybně nejsme, do cela hypotetické dialektiky přírody, která není přírodou přírodovědy.
Nezdá se nám vhodné zavěsit konkrétní dialektiku praxe, která je něčím zkušenostně daným, na metafyzickou dialektiku, když je možno bez této metafyziky vymezit oblast zkoumání praxe jako oblast smyslu, do něhož vnějšek zasahuje potud, pokud dává příležitost k budování smyslu. Praxi je potřebí zkoumat fenomenologicky a bude-li pak třeba, teprve ontologicky; fenomenologie života je fundament antropologie a ta možná pak i pro ontologii, pokud v lidské praxi jde o porozumění bytí, nejen jsoucnům, jako jsou věci a my sami.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 130-31.)