Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (197.)

Rád bych se vrátil k Masarykovi jako politiku, který se rozhoduje v situaci první světové války. Bylo by lákavé analyzovat kolosální první stránky Světové revoluce, kde je vylíčeno jeho rozhodnutí. Je to text, jakých je v literatuře málo. Ukazuje se to, jak tento člověk, překvapený, zaskočený tím, co se stalo, najednou vidí, jak na něho všechno přichází, jak je v situaci, kdy k němu všechno mluví a všechno na něho padá, vyzván je on a nikdo jiný ho v tom nemůže zastoupit. A tento starý člověk se nevyhne; neriskuje jen svoji rodinu, ale na prvním místě sám sebe, smysl celé své práce (on už má přece, tak říkajíc, naděláno): a toto vše neznamená nic v té chvíli, kdy přichází oslovení. Ví, že je v tom sám, a doopravdy v tom sám je. Stačí si přečíst třeba Dykovu brožuru Ad usum presidenta republiky, aby bylo vidět, jak byl sám. Masaryk byl jediný člověk v tomto národě, který měl určitou koncepci světové situace a který věděl a cítil, že to, co vidí, jej zavazuje. Není to jen brilantní vědění, jaké měl u nás o světové politice třeba profesor Šusta, nýbrž Masaryk je tady najednou jako ten, kdo musí něco udělat. ... První stránky ze Světové revoluce jsou naprosto klasické, tam je teprve vidět, co u Masaryka znamená sub specie aeterni, že to není žádný platonismus, ale neodvolatelnost toho, co člověk udělá a co na něj dopadne, protože to sám přivolal na sebe tím, že se přihlásil k možnosti, kterou vidí. Jak Masaryk rozuměl tehdejší konstelaci, nejlépe je vidět ne tak ze Světové revoluce, ale z brožury Nová Evropa. Tam je vylíčeno, o co jde v přítomné situaci a proč je nutné opustit Rakousko: jsou to důvody speciálně politické. Hlavní důvod je, že pokud existuje Rakousko, existuje pro Evropu v nynějším stavu věcí jenom řešení německého generálního štábu, protože ten je tou silou, která Rakous/329/kem pohybuje. Jakmile Rakousko zůstane stát a Německo, byť jakkoli zeslabené, zůstane rovněž, bude se opakovat totéž. To je něco takového, co Masaryk vidí, a v této situaci jedná. ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 338-29.)

Jan Patočka (1936)

... Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co ve skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a mezi tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavěl se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi. (str.38)
... Je to však možná hlučná aktivita celoevropských a planetárních problémů, jež brání posavad zamyšlení do takové hloubky, která by dokázala celkovou situaci problému svobody u historického člověka posunout podstatně dále; vše, co zde dosud filosoficky vytvořeno, jsou aplikace schémat převzatých a nikoli novotvorba z hloubkového pochopení přítomné fáze toho, co jest. Možná, že tento proces dospívá právě v přítomné době do nové fáze tím, že Evropa ve své dosavadní formě po dvou světových válkách ztratila svou faktickou hegemonii, což znamená nepochybně potřebu nového zamyšlení pro nebývalou fázi procesu postupné historizace lidstva v celku. Toto myšlení in margine vlastní filosofie má nicméně symptomatický význam, ukazuje se v něm nezbytná vnitřní stránka oné historizace světa, která pokračuje přes všecky katastrofy a dokonce i jejich pomocí a prostřednictvím.
(4696, Dvě studie o Masarykovi, Toronto 1980, str. 37-8.)
(6751, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 21-23.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

Friedrich Dürrenmatt (1963)

Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, jeden ze staré generace, který tehdy v Praze mohl být spíše slyšen než viděn, říká ústy jedné ze svých postav, Augiáše ze hry Herkules a Augiášův chlév, tato slova: „Já jsem politik, synu můj. Žádný hrdina. A politika divy nedělá. Je tak slabá jako lidé, je pouhým obrazem jejich křehkosti a vždy znovu určena k tomu, aby ztroskotala. Nikdy nedokáže dobro, nevykonáme-li je my sami. A tak jsem konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Je těžká doba, kdy člověk dokáže vykonat pro svět jen málo. Milost světa projasněného si vynutit nemůžeš, ale můžeš v sobě vytvořit předpoklady, že tato milost – přijde-li jednou – najde v tobě zrcadlo, v němž se bude odrážeti její světlo. Ať je nyní tato zahrada tvoje. Neodmítej ji. Buď takový jako ona: beztvárnost v krásu přetvořená. Přinášej ovoce. Měj odvahu žít nyní a zde, uprostřed této beztvaré pustiny, ne jako člověk spokojený, nýbrž jako věčný nespokojenec, jenž odevzdává stále dál svou nespokojenost a tak časem mění všechny věci. Je to hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci vložit na tvá ramena.“
(Herkules und der Stall des Augias, 1963.)

Jan Patočka (197.)

... Ale co byl Masarykův program? Na tento pojem „program“ soustředila diskuse útok. Je potřebí rozlišovat program, který není nic jiného než jiné slovo pro ideu. Řekl bych, že člověk skutečně konkrétně jednající rozhodně za nějakou ideou jde. Je složité, co to vlastně idea je. Na jedné straně je to jistý instrument, na druhé straně je to právě realita, která se jeho rozhodnutím formuje a spolutvoří. Ale něco jiného je plán: myslet si, že skutečnost naplánuji podle jistého mustru. Ve vašem útoku na program je míně spíše plán a jistý abstraktní racionalismus, který jednajícímu člověku jako takovému je cizí. Protože je-li jeho realizace výzvou, kterou hází druhým, aby ji nějakým způsobem z vlastní zodpovědnosti kritizovali, přirozeně se s touto spoluúčastí / počítá: tato spoluúčast není nic jiného, než vědomé přihlížení k tomu, že každý čin je jenom začátek a tento začátek že musí být dokončen někým jiným. Masaryk je evropský právě v tomto a v ničem jiném, v této repríze dějinné myšlenky. Dějiny nespočívají v ničem jiném než v tom, že člověk jako svědomitá a odpovědná bytost bojuje o tuto svou možnost se vším, co se ho snaží strhnout do přirozeného pádu. A to je Evropa, to je začátek evropských dějin a vlastně dějin vůbec: že se lidé pokusili povstat nad úroveň, ve které člověk žije prostě proto, aby žil, a vytvořili něco takového, co znamenalo pozvednout se na úroveň zodpovědného činu, pro lidi, kteří jsou schopni pochopit, tzn. jednat v tomto rámci. Tak vznikla řecká polis, která vázanost lidského života na život zůstavila lidskému soukromí a vytvořila veřejnost nad touto úrovní. Tuto stránku vidím v tom, co udělal Masaryk: to je to, co se snažil u nás realizovat. Pomocí jakého programu? Proč s českým bratrstvím? Před sebou měl americkou demokracii interpretovanou Tocquevillem. Od doby Tocquevillovy se uznává téze, že svoboda politická je možná tam, kde existuje vnitřní vázanost člověka. Americká religiozita je conditio sine qua non té politické formy amerického života, jak vznikla v 18, století. Americká religiozita, která vedla ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 332-33.)