LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2013)

Psaní tlustých knih bývá spíše encyklopedickou náhražkou budování opravdového systému, tj. soustavného promýšlení co možná všech hlavních problémů (témat) v dané době. I když jde o skutečné sepisování systematického díla, jde vlastně o to, získávat přívržence a následovníky (a kriticky odmítat odpůrce). Velké systematické dílo vlastně usnadňuje převzít či přebírat celou řadu autorových myšlenek, aniž by byla nahlédnuta ideové, myšlenková spojitost a souvislost „vlastní hlavou“, tj. na základě vlastního myšlení. Filosofie musí své místo hledat především „na frontě“, tj. tam, jde o něco aktuálního, ale v důsledcích velmi důležitého jde. Systematické promýšlení tak musí být svěřeno logicky velmi trénovaným duchům a vyžaduje mimořádné soustředění v jakési myšlenkové „laboratoři“. A protože ani nejnadanější myslitel není s té udržet v mysli najednou vše, musí se spoléhat na pečlivé sledování a také promýšlení nejrůznějších „odboček“ od hlavního tématu resp. od hlavní myšlenkové cesty, na něž není dovoleno zapomínat. Proto také musí být hlavní, vedoucí myšlenka – či spíše „idea“ – sledována reflektovaně, tj. s ustavičnými dočasnými návraty na rozcestí a křižovatky, kterými myslitel už prošel (takže musel rozhodovat, kam jít a kam nikoli). V tom je velmi užitečný zápis, neboť tak je myslitel nucen každé takové rozhodnutí, a vlastně každý významný myšlenkový krok, formulovat s takovou dostačující přesností, aby se k němu mohl vracet jako k jakémusi dočasnému (ovšem situačnímu) invariantu (a aby takový invariant mohl nejen revidovat, ale případně i změnit či nahradit jiným). Psaní velkého spisu by tedy nemělo mít charakter encyklopedie, nýbrž mělo by v praxi (tj. ve slovech a formulacích) vyzkoušet, zda a jak lze sledované hlavní myšlence propůjčit jakýsi vnější řád, ne nepodobný lešení. Takové lešení pak není vlastní budovou, ale umožňuje přístup jakoby zvenčí („okny“) na místa, jichž bylo lze dosáhnout (anebo bude možno dosáhnout, až budova bude dostavěna) především uvnitř budovy, po schodech a chodbách, a to normálními logickými „kroky“.
(Písek, 130623-1.)

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

Friedrich Nietzsche (1888)

26.
Ich mißtraue allen Systematikern und gehe ihnen aus dem Weg. Der Wille zum System ist ein Mangel an Rechtschaffenheit.
(Sprüche und Pfeile)
(5880, Götzen-Dämmerung, N.-Werke, Bd. 10, Leipzig 1906, S. 240.)