Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

Aristotelés (-706)

Co se však týče čísel, mohlo by se zkoumání zaměřiti také na otázku, jak se máme přesvědčit o jejich skutečné jsoucnosti. Pro toho, kdo uznává ideje a čísla chápe v tomto smyslu, má v nich důvod pro jsoucnost věcí, pokud každé číslo jest nějakou ideou a pokud idea, ať tak /363/ nebo onak, jest příčinou jsoucnosti jiných věcí. Připusťme třebas, že tomu tak jest. Ale ten, kdo tak nemyslí, protože vidí obtíže v učení o ideách, i nepohlíží takto na čísla, uznává však číslo matematické, otáže se, kde je pak důkaz pro to, že taková čísla skutečně jsou a v čem jsou ostatním věcem prospěšná. Původce názoru, že číslo skutečně jest, nepojímá je vůbec jako číslo něčeho, nýbrž pokládá je spíše za samostatnou podstatu, ani se mu nejeví jako příčina; neboť všechny aritmetické věty (= theórémata), jak bylo řečeno, vztahují se k předmětům vnímatelným.
(0276, Metafysika, pře. A. Kříž, Praha 1946, str. 362-63; Met XIV, 2, 1090a 14.)