Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

Jan Patočka (1941)

Filosof nečte knihu tak jako filolog. Filologie je mu vždy jen pomůckou, aby pronikl k poslednímu smyslu textu, kterého se dobude samostatnou spekulací. Filologovi je text v knize obsažen, jde pak jen o to dobýt ho na základě patřičných znalostí jazykových a historických. Pro filosofa závisí smysl textu též na hloubce jeho vlastní úvahy, vlastní spekulace. Filosofická četba tedy není pouhé konstatování, že filosof ten a ten napsal to a to, nýbrž je činná spekulativní práce.
Aby taková vskutku byla, musí být soustavná, spíše hluboká než rozsáhlá (ačkoli čím rozsáhlejší, tím lépe) a hlavně musí být od počátku dobře vedena. Málokdo si dovede sám od počátku vybrat četbu, která mu dá skutečné filosofické vzdělání, jež jej postaví do myšlenkové řady evropské duševní tvorby v jejích nejvýraznějších etapách. Ovšemže má svůj půvab a svou důležitost, když někdo padne na „svého“ autora sám od sebe, když v něm najde potravu duše, která zažehuje spontánně jeho zájem; ale autor takto nahodile vybraný může přece jen být periferní zjev, může být reflexem, nikoli originálem, jeho cesta může spíše svádět než vést. Proto je třeba, aby byla možnost dát mladému člověku brzy do ruky hlavní díla světové filosofické literatury, aspoň v překladu pro první podnícení zájmu; zvláště pak třeba jej přivykat tomu, aby raději četl stránku z Platóna než celé kompendium o Platónovi a platónských otázkách, k němuž časem, vytrvá-li ve svém zájmu, a svým místem přece jen dojde.
(Mládí a filosofie, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 124.)