Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

Ladislav Hejdánek (2011)

„Čivy“ jsou vlastně tělesné orgány, něco jako smyslové receptory, což je ovšem už termín posunující funkci „čivů“ do pouhé recepce, pouhého recipování, přijímání – nejspíš podnětů. Slovo čivy ve mně vyvolává spíše přítomnost aktivity, nikoli pouhé pasivity (asi v tom smyslu, jak reaktibilita předpokládá schopnost aktivity, činnosti – čivy jsou činné!). Nicméně to je jen můj „pocit“. Přesto by bylo možno tohoto již málo, ba jen výjimečně užívaného slova (a tudíž významově jen málo a jenom široce obtíženého) za jistých předem vymezených podmínek užívat. Byla by to tak trochu alternativa k příliš zpředmětňujícím termínům empirismem raženým, jak je impression, sensation, česky počitek, vjem, vněm, (vněmový) pocit, etc. „Čivům“ by tak bylo možno svěřovat určitou „aktivitu“, totiž reagování na ony vnější „podněty“, které by ovšem bylo nutno precizovat (na rozdíl od tradičního empirismu): podnětem pro zrak (oko, přesněji pro tu kterou buňku očního pozadí) by mohl být pouze foton nebo několik fotonů, když jeden nedostačuje, ale nikdy žádný strom nebo živočich; podnětem pro ucho by mohla být zvuková vlna určité frekvence, atd., nikdy však melodie nebo dokonce celá píseň; atd. To vše by muselo být teprve vytvořeno jako myšlenkový model, který by pak mohl být jen míněn.
(Písek, 110205-2.)