Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1925)

... A předtím otázka zásadní: Jest možno pojímati čin lidský pouze jako výraz určitého uvědomění? Není v každém činu jistý prvek, který, poněvadž nemám po ruce jiného výrazu, nazvu iracio/63/nálným, to, co nelze vyložiti jako projev rozumového záměru a uvědomění? Není čin, i nejlépe zvážený a promyšlený, jen nápověď, kterou dopovídají jiní? Cosi jako první člen souvětí?
My víme, že básník nebo umělec nebývá nejlepší vykladatel svého díla; jsou případy, kdy se mýlí; vkládá do něho, čeho v něm není, a nevidí v něm toho, co v něm vidí vrstevníci nebo potomci, jeho kritikové a čtenáři. Nemusí vždycky rozuměti svému dílu básník, byť na něm pracoval sebeuvědoměleji, byť jím sledoval záměry sebeurčitější a jasnější. Není každé dílo, každý čin lidský něco, co přesáhá svého tvůrce? ...
(Na okraj Světové revoluce, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 62-63.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)