Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Arnold Gehlen (1957)

Jak jsme konstatovali již výše, je spojovacím článkem mezi technikou a přírodními vědami experiment. Všude, kde se na nějakém, předmětu hledají konstantní a proměnné prvky a kde se ty proměnné plánovitě obměňují; kde se axiomata doposud platná zkusmo nahrazují novými, nebo kde se jako předpoklad zvolí opak samozřejmého, aby se zjistilo, jaké to bude mít důsledky; kde se /57/ nějaká nová metoda vyjme ze svého naleziště a její účinnost se ověřuje na jiné půdě a v jiných souvislostech – všude tam se uplatňuje tento duch. Podle našeho pevného přesvědčení se rozvinul nejprve v oblastech techniky a přírodovědy, pak však díky jejich obrovskému úspěchu zakotvil už bezpečně ve společenské skutečnosti a nabyl plné autonomie, a nyní se jako progresivní forma vědomí našeho věku šíří s osudovou neodvrataností. Přitom ovšem je rozhodující právě forma tohoto vědomí, v tom smyslu, jak jsme ji zde vysvětlili, a ne nějaký „mechanisticky“ pojatý obsah. Působí zaostale a provinčně, když někdo proti „duchu přírodních věd“, případně techniky, polemizuje argumenty vycházejícími z mechanických modelů myšlení: moderní duch je právě lhostejný k obsahu, jeho bytostným zájmem je, jak lze něco, ať je to cokoli, realizovat. Proto psychologie, sociologie a ekonomika horečně překonávají údobí objektové deskripce, nechávají za sebou „mechanické“ modely. A naopak usilují o to, aby zmatematizovaly a využily obrovského bohatství formálních myšlenkových postupů – obsahy se pak dostaví samy! Týž duch se přirozeně hlásí o slovo také v architektuře, v níž ... Také tento citát vhodně ukazuje, jak málo toho vlastně na moderním umění chápeme, jsme-li odkázáni pouze na bezprostřední dojem a nemáme-li možnost proniknout do jeho experimentálních problémů.l
(3641, Duch ve světě techniky, př. Mil. Žilina, Praha 1972, str. 56-57.)

Oliver Hassencamp (1962)

… Tady si je každý jist oboustrannou diskrétností, protože nic nespojuje tolik jako společné špatné svědomí.
Že lidé tohoto druhu musí nenávidět muže z hnutí odporu, to se rozumí samo sebou. Většina ho odmítá. Ne proto, že by byli ještě dnes nacisté – v tomto směru se na nás dívá cizina špatně – ale proto, že může předložit bílý dotazník, zatímco čtyři pětiny národa prošly mlýnským kolem vyřčených ortelů. Vnější odpor uráží všechny, kdo se rádi nazývají vnitřními emigranty.
(3873, Právo na druhého, přel. Věra Poppová, Nakl. polit.literatury, Praha 1965, str. 276.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Zabstraktnění uměleckých a vědecký oborů znamená proto zároveň stabilizaci náboženství v nejvlastnější oblasti světového názoru. Pro náboženství je tedy moderní umění „bezpředmětné“ i v druhém významu slova a církve je mohou akceptovat stejně nepředpojatě jako televizi, rozhlas a telefon. V soutěži o platný světový názor se oprostily také od konkurující filosofie, a to dík tomu, že obrovská kvanta politických a přírodovědeckých poznatků se osamostatnila a nikomu se už nemůže podařit vehnat je všechny do jejího ovčince. Právě na tomto znaku je možno doložit pronikavé změny, k nimž dochází v době poosvícenské: uvažme, čím by byl Kant nebýt Francouzské revoluce a Newtona?
Z vnitřní souvislosti moderní duchovní kultury s technikou vyplývá tedy „odcizení“ obou oblastí vůči náboženství, a proto i obnova jeho pozice v nejvlastnější oblasti světového názoru. Chceme však nyní obrátit pozornost ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Chceme však nyní obrátit pozornost ke vztahům mezi oněmi oblastmi a vyjasnit určitý speciální význam pojmu „technika“: v obou oborech se totiž dostává do centra problém proveditelnosti, jde v nich o těžitelnost, efektivitu určitých metod, a stále zře/55/telněji lze pozorovat, jak se otázky stavějí jakoby do všech stran kolem jedné osy. Stále méně běží o to, najít technické způsoby realizace pro záměry předem vymezené, nebo nejlepší poznávací metody pro zvolené úseky jevů, anebo umělecky zvládnout obecně známé aspekty našeho světa, ale právě naopak: obměňovat a zkoušet samy vyjadřovací prostředky, myšlenkové postupy, rozmanité přístupy, rozvíjet je až k vyčerpání všech možností a sledovat, co se z toho zrodí. V technice se přirozeně doposud často, stejně jako dříve, vychází od cílů a hledají se k nim prostředky: ... Vedle toho se však vyskytuje, a jak se zdá, nabývá stále většího významu opačný způsob stavění problému, vycházející z otázky, co nepředvídatelného lze vytěžit z určitého postupu. ... V tomto smyslu si slovo technika uchovává něco ze svého původního významu dovednosti, „kumštu“, výsledku, který nečekaně vyplyne z pokusů a pak je zvládnut. Jde o to, co všechno lze dokázat s danými technikami, metodami (také v duchovní sféře), jestliže se ustavičně obměňují, aniž je předem stanoven cíl, jen kvůli všestrannému ověřování, ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54-55.)