Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Arnold Gehlen (1957)

Jak jsme konstatovali již výše, je spojovacím článkem mezi technikou a přírodními vědami experiment. Všude, kde se na nějakém, předmětu hledají konstantní a proměnné prvky a kde se ty proměnné plánovitě obměňují; kde se axiomata doposud platná zkusmo nahrazují novými, nebo kde se jako předpoklad zvolí opak samozřejmého, aby se zjistilo, jaké to bude mít důsledky; kde se /57/ nějaká nová metoda vyjme ze svého naleziště a její účinnost se ověřuje na jiné půdě a v jiných souvislostech – všude tam se uplatňuje tento duch. Podle našeho pevného přesvědčení se rozvinul nejprve v oblastech techniky a přírodovědy, pak však díky jejich obrovskému úspěchu zakotvil už bezpečně ve společenské skutečnosti a nabyl plné autonomie, a nyní se jako progresivní forma vědomí našeho věku šíří s osudovou neodvrataností. Přitom ovšem je rozhodující právě forma tohoto vědomí, v tom smyslu, jak jsme ji zde vysvětlili, a ne nějaký „mechanisticky“ pojatý obsah. Působí zaostale a provinčně, když někdo proti „duchu přírodních věd“, případně techniky, polemizuje argumenty vycházejícími z mechanických modelů myšlení: moderní duch je právě lhostejný k obsahu, jeho bytostným zájmem je, jak lze něco, ať je to cokoli, realizovat. Proto psychologie, sociologie a ekonomika horečně překonávají údobí objektové deskripce, nechávají za sebou „mechanické“ modely. A naopak usilují o to, aby zmatematizovaly a využily obrovského bohatství formálních myšlenkových postupů – obsahy se pak dostaví samy! Týž duch se přirozeně hlásí o slovo také v architektuře, v níž ... Také tento citát vhodně ukazuje, jak málo toho vlastně na moderním umění chápeme, jsme-li odkázáni pouze na bezprostřední dojem a nemáme-li možnost proniknout do jeho experimentálních problémů.l
(3641, Duch ve světě techniky, př. Mil. Žilina, Praha 1972, str. 56-57.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Zabstraktnění uměleckých a vědecký oborů znamená proto zároveň stabilizaci náboženství v nejvlastnější oblasti světového názoru. Pro náboženství je tedy moderní umění „bezpředmětné“ i v druhém významu slova a církve je mohou akceptovat stejně nepředpojatě jako televizi, rozhlas a telefon. V soutěži o platný světový názor se oprostily také od konkurující filosofie, a to dík tomu, že obrovská kvanta politických a přírodovědeckých poznatků se osamostatnila a nikomu se už nemůže podařit vehnat je všechny do jejího ovčince. Právě na tomto znaku je možno doložit pronikavé změny, k nimž dochází v době poosvícenské: uvažme, čím by byl Kant nebýt Francouzské revoluce a Newtona?
Z vnitřní souvislosti moderní duchovní kultury s technikou vyplývá tedy „odcizení“ obou oblastí vůči náboženství, a proto i obnova jeho pozice v nejvlastnější oblasti světového názoru. Chceme však nyní obrátit pozornost ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54.)

Arnold Gehlen (1957 (764))

... Chceme však nyní obrátit pozornost ke vztahům mezi oněmi oblastmi a vyjasnit určitý speciální význam pojmu „technika“: v obou oborech se totiž dostává do centra problém proveditelnosti, jde v nich o těžitelnost, efektivitu určitých metod, a stále zře/55/telněji lze pozorovat, jak se otázky stavějí jakoby do všech stran kolem jedné osy. Stále méně běží o to, najít technické způsoby realizace pro záměry předem vymezené, nebo nejlepší poznávací metody pro zvolené úseky jevů, anebo umělecky zvládnout obecně známé aspekty našeho světa, ale právě naopak: obměňovat a zkoušet samy vyjadřovací prostředky, myšlenkové postupy, rozmanité přístupy, rozvíjet je až k vyčerpání všech možností a sledovat, co se z toho zrodí. V technice se přirozeně doposud často, stejně jako dříve, vychází od cílů a hledají se k nim prostředky: ... Vedle toho se však vyskytuje, a jak se zdá, nabývá stále většího významu opačný způsob stavění problému, vycházející z otázky, co nepředvídatelného lze vytěžit z určitého postupu. ... V tomto smyslu si slovo technika uchovává něco ze svého původního významu dovednosti, „kumštu“, výsledku, který nečekaně vyplyne z pokusů a pak je zvládnut. Jde o to, co všechno lze dokázat s danými technikami, metodami (také v duchovní sféře), jestliže se ustavičně obměňují, aniž je předem stanoven cíl, jen kvůli všestrannému ověřování, ...
(3641, Duch ve světě techniky, Praha 1972, str. 54-55.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Řecké slovo ESCHATOS znamená krajní, nekrajnější, nejvzdálenější, nejpozdější, nejvyšší, nejhorší, poslední. Všeobecně platí, že poukazuje na krajnost, ale nikoli na sám počátek (i ten je krajností), nýbrž naopak na konec. „Eschatologie“ proto znamená LOGOS o tom, co je tím posledním, co je až na konci. A protože byl Bůh – pod vlivem zejména řecké antiky – v křesťanské tradici chápán jako věčný, a tedy bez počátku a bez konce, je eschatologie teologická disciplína, která se vztahuje především k člověku, k lidstvu, k lidským dějinám (a to k jejich vyústění, k jejich konci). A protože se Bůh (eventuelně Ježíš Kristus) definitivně vyjevuje (zjevuje) právě na konci časů, je vlastně konec lidských dějin spojován s definitivním zjevením božím, což zase z druhé strany naznačuje, že v dějinách se Bůh nikdy nezjevoval, nezjevuje a nebude zjevovat v plnosti, leda až na samém jejich konci. Ta myšlenka sama (možná spíše „idea“) může být ovšem „uchopena“ (pochopena) více než jedním způsobem, a může být zapojována do různých kontextů. Historicky lze asi mít za nepochybné, že rozhodující bylo nadlouho chápání všeho dění (každého „pohybu“ v širokém smyslu, každé zněny) jako směřování ke konci/cíli. V cíli vrcholí každý pohyb, a dosažením tohoto cíle představuje také dokonání (tj. skončení) všeho ještě nedokonaného a tudíž nedokonalého. Proto mohlo být také veškeré dějinné dění (tj. dějiny) chápáno jako spění božího zjevování až k dokonalému zjevení. Ale je také možné docela jiné chápání a dokonce zcela obrácené: Stvořitel nemůže stvořit vše najednou, ale musí svěřovat krátké i dlouhé, ba až veledlouhé „termíny“ jednotlivým, zprvu relativně jednoduchým potom stále složitějším „subjektům“ (podle Teilharda „jednotkám“ či „jednotám“), a zároveň je obdařit „vírou“, která je vede kupředu, a také posláním, které onomu „kupředu“ ukazuje směr. V tom, jak ony nesčíslné subjekty, zavázané jednak udržovat to, čeho už bylo dosaženo, a zároveň to překračovat oním „dál a výš“ v nekončící a na sebe navazující a stále se komplikující řadě, spějí od nejprimitivnějších fyzikálních procesů přes vznik a vývoj živých bytostí až k člověku, k myšlení, (pravé) svobodě a dějinám, se určitým nedokonalým způsobem projevuje dokonce i sám stvořitelský plán a zájem o stvoření, zejména pak o každého člověka a nejrůznější lidská společenství, v nichž si lidé navzájem pomáhají k větší svobodě a k pravdě – takže svět a dějiny mají „smysl“ (jen je třeba se v nich stále znovu pokoušet lépe orientovat). A protože každému subjektu je (z budoucnosti) „darována“ víra, aby mu byla „započtena“ za „jeho vlastní“ (a tak se stala jeho „budostí“), aby se tak sám mohl podílet na své aktivní cestě životam, na své ek-sistenci, na výkonu svého „bytí“, vrací se tento dar, obohacený o jeho vlastní, „subjektní“ (ebeny. personální) historii na základě prožití aktivního života, zpět tam, odkud „přišel“, „vzešel“, odkud „pocházel“, tj. do budoucnosti, která je „vlastní doménou“ „Boha-Stvořitele“. Pouze v tomto smyslu se po mém soudu „to poslední“ (ESCHATON, ómega) může vposledu stát alfou, „tím prvním“ (ARCHÉ). Závěrem a stručně řečeno: eschatologie musí ústit v archeologii – ovšem v naprosto odlišném chápání ARCHÉ, než jak tomu vtisklo své imprimatur předmětné myšlení.
(Praha, 061221-1.)