Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaroslav Vlček (1893-)

Nicméně horlivost humanistická neutlumila v něm bystrého zraku pro vady ciziny a srdečné lásky k domovině a její víře i k rodnému jazyku. Krajanu svému Petru Píseckému píše, že věru ani v Bononii nenajde ideálu studií humanistických, a stolici jazyka řeckého zřídili prý teprve jeho přičiněním. Na svých listech z Itálie zval se Venceslaus Boëmus nebo amator patriae. Když jistý kupec italský z Čech přinesl s sebou spis o vyznání víry bratrské, aby jej v Itálii dal prozkoumati, a učený jeden dominikán bononský v knize nenašel nic kacířského, Písecký s ním zapředl hádku o kališnickém přijímání, pověstné latinské Hádáni, jež Hrubý, spatřuje v něm vážné studium Platona, Cicerona i sv. Jeronýma a ducha Erasmovy ,Chvály bláznovství‘, jakkoliv Písecký jí neznal, ale přece dostihl ,vtipem, uměním i milostí pravdy‘, pojal mezi své české překlady. Ostře v spise odsuzuje mnišskou učenost, neznalost starých Otců církevních, vytýká honbu po sylogismech, sofismatech, slovičkářství, hádavost. ,Kdybys je slyšel kázati lidu, domníval by ses, že provozují disputaci nebo spíše komedii: buď do všeho míchají učené hádky a všeliké povídačky, anebo vše vyjadřují šaškovitými pohyby těla. Co jim po Zákonu, prorocích, evangeliích — jen když mají Tomáše a Skota, za něž proti sobě bojují často ne slovy, nýbrž holemi… O to bývá bojováno, jako by to byly statky nejsvětější‘…
A plodné, ušlechtilé humanistické snahy Píseckého krásně vyjadřuje věnování, jež napsal Řehoři Hrubému, ,Jazyku českého milovníku‘, posílaje mu svůj překlad Řeči Isokratovy k Demonikovi, jejž Hrubý taktéž přijal do svého velkého Sborníku jako ,Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný, kterýž jest m. Václav Piesecký, jsa u Vlašiech na učení, z řeckého jazyku v český přeložil, ježto toho před ním žádný z Čechuov neučinil nikdy‘. Jak vzácný to zjev u českého humanisty šestnáctého věku, řečtinu klásti nad latinu a mateřštinu svou řečtině na roveň! Posílá překlad řeči řecké, aby Hrubý ,porozuměti mohl, jak rozdielní a mnohem užitečnější sú řečníci řečští nad latinské, zvláště k napravení mravuo‘… Zvolil překlad z řečtiny, aby ,zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buď německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali‘. Seznal pak, ,že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: jak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí a velmi nesnadně ná/280/sleduje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký, tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysloviti muože‘. Nemluví o vyspělosti a umění, jimiž ovšem latině se nerovná, ale mluví o přirozenosti naší řeči, jsa přesvědčen, ,že, kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.‘ A Písecký nemluvil naplano: řecká prostota a jadrnost, jevící se v jeho smýšlení (,Měj se dobře. Píšiť k tobě během přátelským, zanechav „ráčení“, „milosti“ a „vámkanie“; neb mi se to samému nelíbí‘), zní i z překladu řeči Isokratovy. Překládá věrně, neparafrazuje, a přece lahodně a česky: jeho sloh je ,vzorem dobré češtiny‘ a po staletí, až na počátek nové naší literatury, nenalézá soupeře stejně znamenitého.
(Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 279-80.)

Arsén Pohribný (1989)

Od roku 1979, kdy se básník jako stipendista DAAD ocitl v Berlíně, a po roce 1980, kdy se přestěhoval do Paříže, se jeho jméno upevňovalo v evropském kulturním povědomí. Závažně k tomu přispěl zájem francouzských institucí …
Jiří Kolář, tento předchůdce jednoho křídla postmodernismu, bývá oceňován jako mistr praktické analýzy. Málokdo dovede tak rozcupovat zaběhané mechanismy myšlení a představ, sotvakdo se odváží atomizovat díla klasiků jako on. A to proto, aby tříštěním násobil, aby indukoval proud kruté současnosti. Místo obvyklé sémantiky zavádí paradoxní souvislosti. Avšak toto spojení běžného s nevysvětlitelným je dílem poetické syntézy. Kolářových mnohoobrazů se nenabažíte, pokaždé najdete zrnka skrytého a arkánního. Průzkumem světa vizualizačních postupů prohloubil Kolář dosah poetična o několik oktáv.
Neměli bychom ovšem také zapomínat, co znamenaly jeho rady a podněty pro druhé, ani jakou morální oporou jim byla jeho vydavatelská činnost. …
(Další odpovědi Jiřího Koláře, in: Svědectví XXII, 198 9, č. 88, str. 921.)