Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Anton Pavlovič Čechov (1889)

Vím, o čem budu přednášet, ale nevím, jak budu mluvit, čím začnu a jak skončím. V hlavě nemám ani jednu hotovou větu. Ale sotva se rozhlédnu po posluchárně (je postavena amfitheatrálně) a řeknu stereotypní: „V minulé přednášce jsme skončili u …“ , hned chrlím ze sebe věty a všechno jde jako po másle. Mluvím neudržitelně rychle a s vášnivým zaujetím, takže se zdá, že není na světě moci, která by mohla proud mé řeči přerušit. Aby byla přednáška dobrá, tj. aby nebyla nudná a posluchači z ní měli užitek, k tomu je zapotřebí kromě nadání ještě praxe a zkušenosti, člověk musí mít velmi jasnou představu o vlastních silách, o posluchačích i o celém thematu přednášky. Kromě toho musí mít přednášející stále rozum v hrsti, být neustále ve střehu a ani na okamžik nesmí ztratit přehled.
Když dobrý dirigent tlumočí skladatelovu myšlenku, dělá dvacet věcí najednou: čte partituru, mává taktovkou, sleduje zpěváka, dává znamení hned bubnům, hned zas lesním rohům atd. Totéž dělám já, když přednáším. Před sebou mám půl druhého sta zcela různých obličejů a tři sta očí, které mi přímo hledí do tváře. Mým úkolem je zvítězit nad touto mnohohlavou saní. Mám-li po celou přednášku jasnou představu /331/ o tom, jak pozorně a s jakým porozuměním mne sleduje, pak je úplně v mé moci. Druhý můj nepřítel sedí ve mně samém. Jsou to všechny ty nekonečně různé formy, jevy i zákony a jimi podmíněné množství vlastních i cizích myšlenek. Každou chvíli musí z toho nesmírného materiálu obratně vyhmátnou to nejdůležitější a nejpotřebnější a stejně rychle, jak moje řeč plyne, musím svou myšlenku zahalit do takové formy, která by byla přístupná chápavosti saně a vzbuzovala její pozornost; přitom je třeba pečlivě dbát toho, aby myšlenky nebyly podávány v tom sledu, jak se hrnou, ale v určitém seskupení, nezbytném pro správnou komposici obrazu, který chci nakreslit. Dále se snažím, abych mluvil spisovně, definice aby byly stručné a přesné, věty pokud možno prosté a uhlazené. Stále se musím mírnit a pamatovat, že mám k disposici jen hodinu a čtyřicet minut. Zkrátka, není to malá práce. Zároveň musím být učencem, pedagogem i řečníkem a zle je, když řečník nabude převahy nad pedagogem a učencem nebo naopak.
Přednáším čtvrt hodiny, půl hodiny, a tu najednou zpozoruji, že studenti začínají bloudit očima po stropě nebo hledí na …
(Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 330-31.)

Arsén Pohribný (1989)

Od roku 1979, kdy se básník jako stipendista DAAD ocitl v Berlíně, a po roce 1980, kdy se přestěhoval do Paříže, se jeho jméno upevňovalo v evropském kulturním povědomí. Závažně k tomu přispěl zájem francouzských institucí …
Jiří Kolář, tento předchůdce jednoho křídla postmodernismu, bývá oceňován jako mistr praktické analýzy. Málokdo dovede tak rozcupovat zaběhané mechanismy myšlení a představ, sotvakdo se odváží atomizovat díla klasiků jako on. A to proto, aby tříštěním násobil, aby indukoval proud kruté současnosti. Místo obvyklé sémantiky zavádí paradoxní souvislosti. Avšak toto spojení běžného s nevysvětlitelným je dílem poetické syntézy. Kolářových mnohoobrazů se nenabažíte, pokaždé najdete zrnka skrytého a arkánního. Průzkumem světa vizualizačních postupů prohloubil Kolář dosah poetična o několik oktáv.
Neměli bychom ovšem také zapomínat, co znamenaly jeho rady a podněty pro druhé, ani jakou morální oporou jim byla jeho vydavatelská činnost. …
(Další odpovědi Jiřího Koláře, in: Svědectví XXII, 198 9, č. 88, str. 921.)