Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Thomas P. Rausch (1992)

Mnoho katolíků ve svých představách stále pokládá papeže za „hlavu“ církve, za zdroj (po Bohu), z něhož prýští veškerá moc a veškerá autorita, za hlavního rozhodovatele současných otázek. Tito katolíci stále vnímají církev monarchicky. Sporné otázky zodpovídají prostě tím, že uvedou, co prohlásil papež. Z této perspektivy papežské prohlášení nebo dokument Kongregace pro nauku víry převažuje jakýkoli jiný argument nebo stanovisko, bez ohledu na to, jak široce je podloženo nebo pečlivě rozpracováno. A tak se složité otázky rozhodují na základě odvolání se na autoritu a ignoruje se celý složitý postup vývoje nauky. Tento přístup představuje katolickou verzi fundamentalistického postoje, i když je to spíše fundamentalismus papežský než biblický.Smysl pro univerzalitu a katolicitu církve, soustředěný na římského biskupa, je pro římskokatolické chápání církve základní. Ale papež nemůže být hlavou církve. Podle Písma je její hlava Kristus (Ef. 1,11-23; 5,23; Kol. 1,18). Papež je však hlavou sboru biskupů. … / / …Jako hlava sboru biskupů římský biskup předsedá tomuto společenství a usiluje zachovat ho. Papežská autorita nemůže být jen symbolická, neboť jako univerzální pastýř a hlava biskupského sboru musí mít papež moc jednat. Papež ale není hlavou církve. Tato úloha náleží pouze vzkříšenému Kristu, jenž ji nadále řídí prostřednictvím svého Ducha.(Církev, hierarchie a církve, in: Teologické texty 4, 1993, č.2, 52; 53.)

Arsén Pohribný (1989)

Od roku 1979, kdy se básník jako stipendista DAAD ocitl v Berlíně, a po roce 1980, kdy se přestěhoval do Paříže, se jeho jméno upevňovalo v evropském kulturním povědomí. Závažně k tomu přispěl zájem francouzských institucí …
Jiří Kolář, tento předchůdce jednoho křídla postmodernismu, bývá oceňován jako mistr praktické analýzy. Málokdo dovede tak rozcupovat zaběhané mechanismy myšlení a představ, sotvakdo se odváží atomizovat díla klasiků jako on. A to proto, aby tříštěním násobil, aby indukoval proud kruté současnosti. Místo obvyklé sémantiky zavádí paradoxní souvislosti. Avšak toto spojení běžného s nevysvětlitelným je dílem poetické syntézy. Kolářových mnohoobrazů se nenabažíte, pokaždé najdete zrnka skrytého a arkánního. Průzkumem světa vizualizačních postupů prohloubil Kolář dosah poetična o několik oktáv.
Neměli bychom ovšem také zapomínat, co znamenaly jeho rady a podněty pro druhé, ani jakou morální oporou jim byla jeho vydavatelská činnost. …
(Další odpovědi Jiřího Koláře, in: Svědectví XXII, 198 9, č. 88, str. 921.)