Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Floss (2002)

(Věnováno mému vnukovi Karlu Martínkovi, dómskému varhaníkovi v Olomouci)
Je noc a v olomoucké katedrále
čtu partituru svého osudu –
má vlastní krev z ní na varhany hraje
a slyším bytí až tu nebudu.
Před léty jsem tu při mši gymnazistů
zahlédl Boha v modrém oblaku –
pivoňky voní a já říkám Kristu:
zasvěť mé srdce do svých zázraků.
Zde denně vzchází zlatá setba Zdíka
z pradávných časů české kroniky,
zde světili jsme mučedníka ticha,
když ďábel v Čechách rdousil básníky.
Tak celý vesmír v jedné katedrále
k hodině poslední závratně zraje.
Kdo složil, Bože, moji partituru,
když sám znám akord, pro nějž souzen budu?

Arsén Pohribný (1989)

Od roku 1979, kdy se básník jako stipendista DAAD ocitl v Berlíně, a po roce 1980, kdy se přestěhoval do Paříže, se jeho jméno upevňovalo v evropském kulturním povědomí. Závažně k tomu přispěl zájem francouzských institucí …
Jiří Kolář, tento předchůdce jednoho křídla postmodernismu, bývá oceňován jako mistr praktické analýzy. Málokdo dovede tak rozcupovat zaběhané mechanismy myšlení a představ, sotvakdo se odváží atomizovat díla klasiků jako on. A to proto, aby tříštěním násobil, aby indukoval proud kruté současnosti. Místo obvyklé sémantiky zavádí paradoxní souvislosti. Avšak toto spojení běžného s nevysvětlitelným je dílem poetické syntézy. Kolářových mnohoobrazů se nenabažíte, pokaždé najdete zrnka skrytého a arkánního. Průzkumem světa vizualizačních postupů prohloubil Kolář dosah poetična o několik oktáv.
Neměli bychom ovšem také zapomínat, co znamenaly jeho rady a podněty pro druhé, ani jakou morální oporou jim byla jeho vydavatelská činnost. …
(Další odpovědi Jiřího Koláře, in: Svědectví XXII, 198 9, č. 88, str. 921.)