Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Tážeme-li se po „tom pravém“ v určitém kontextu, znamená to, že respektujeme rozdíl mezi „daným“ a „pravým“, jakož i to, že „dané“ by se mělo opravit či mělo by být napraveno tak, aby se více přiblížilo tomu „pravému“. Z toho pak vyplývá, že jakékoli pochopení toho „pravého“ se nutně stává čímsi „daným“, které musí být znovu měřeno tomu kontextu příslušným „pravým“. Z principu tedy nemá smysl se tázat po tom, co je tím „pravým“ pro „pravé“ samo: „pravé“ je posledním kritériem sebe sama i všech „daných“ (uskutečněných) přiblížení k „pravému“ (jakož i všeho, co se od „pravého“ nějak vzdaluje a je s ním v rozporu).
K tomu ovšem ještě přistupuje i to, že každé myšlenkové uchopení v rámci tradičních (původně starořeckých) způsobů myšlení znamená jakési „zpředmětnění“. A protože „pravé“ samo je nepředmětné, nelze tradičním způsobem „pravé“ myšlenkově uchopit přímo, nýbrž pouze nepřímo, tj. za pomoci nepředmětných konotací. A protože nemůžeme (dnes a tradičně) myslet, aniž bychom se intencionálně vztáhli k něčemu (také) předmětnému, můžeme se myšlenkově (nepředmětně) vztáhnout k „pravému“ jen tak, že se zároveň předmětně vztahujeme k čemusi (také) předmětnému. Věcně to souvisí s tím, že „pravé“ se vztahuje k „danému“ vždy jen situačně, tj. do určitých souvislostí, do určitého kontextu, a to ačkoli se vlastně a originérně vztahuje k celku všeho jsoucího (neboť samo je jednotou, celkem, ovšem nepředmětným). (Písek, 050201-1.)

Arsén Pohribný (1989)

Od roku 1979, kdy se básník jako stipendista DAAD ocitl v Berlíně, a po roce 1980, kdy se přestěhoval do Paříže, se jeho jméno upevňovalo v evropském kulturním povědomí. Závažně k tomu přispěl zájem francouzských institucí …
Jiří Kolář, tento předchůdce jednoho křídla postmodernismu, bývá oceňován jako mistr praktické analýzy. Málokdo dovede tak rozcupovat zaběhané mechanismy myšlení a představ, sotvakdo se odváží atomizovat díla klasiků jako on. A to proto, aby tříštěním násobil, aby indukoval proud kruté současnosti. Místo obvyklé sémantiky zavádí paradoxní souvislosti. Avšak toto spojení běžného s nevysvětlitelným je dílem poetické syntézy. Kolářových mnohoobrazů se nenabažíte, pokaždé najdete zrnka skrytého a arkánního. Průzkumem světa vizualizačních postupů prohloubil Kolář dosah poetična o několik oktáv.
Neměli bychom ovšem také zapomínat, co znamenaly jeho rady a podněty pro druhé, ani jakou morální oporou jim byla jeho vydavatelská činnost. …
(Další odpovědi Jiřího Koláře, in: Svědectví XXII, 198 9, č. 88, str. 921.)