Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

V posledních letech se stále častěji objevují texty, užívající termín „méontologie“ ve filosofickém významu (v jiných významech, nefilosofických a nevědeckých, jsou ovšem mnohem častější). Příznačné jsou ,radikalistické tituly, jako např. „méontologie a konec ontologie“. Proti tomu je třeba se poněkud ohradit, alespoň pokud jde o naše pojetí. Ontologie si stále zachovává svůj význam, i když představuje vlastně jen jeden aspekt, zatímco méontologie rozšiřuje svůj zájem na mnoho aspektů jiných. V jistém smyslu by bylo možno říci, že „ontologii“ bychom mohli chápat jako pouze výrazně zjednodušenou „méontologii“ (v takovém případě se ovšem stává zřejmým, že ten zápor na začátku názvu je matoucí a proto nevhodný: méontologie není opakem ani protivou ontologie). Jak tomu můžeme – a snad máme – rozumět? Tady nezbývá než vyložit věc za pomoci stručného „schématu“, totiž na modelu „události“. Každá (pravá) událost je jakousi jednotou v čase, neboť má svůj počátek, průběh a konec. Mezi jejím počátkem a jejím koncem dochází tedy k jakémusi řetězu měn, procesu, nejlépe vysloveno: událostnímu dění. Specifickým charakterem každého událostního dění je to, že v každé okamžité (aktuální) „přítomnosti“ je událost jako celek přístupná zvenčí, tj. „odjinud“, napři pro jinou takovou událost. A ta druhá událost se nemůže žádným způsobem „setkat“ (střetnout, srazit) s tou původní jindy než právě zde a teď (hic et nunc). To znamená, že k setkání (střetu, srážce) dvou událostí může dojít pouze a výhradně tehdy, když obě jsou v dané chvíli (aktuální „přítomnosti“) zhruba na témž místě. Každá z nich má však vedle této jediné a výjimečné aktuální chvíle ještě řadu jiných takových chvílí (a jiných „podob“) – ale v nich se ani jedna nemůže té druhé nijak dotknout. Tím je každá aktualita kterékoli „pravé“ události zcela výjimečná, byť jen na malou chvíli. Tuto výjimečnost nesmíme zastírat ani na ni zapomínat; proto rozhodně nepůjde o žádnou likvidaci „ontologie“, nýbrž nanejvýš a pouze o její „zařazení“, „zakomponování“ do našeho modelu „události“. Přesto zůstává v platnosti, že proti kterékoli aktuálně přítomné chvíli, „fázi“ je oněch již „minulých“ a také ještě nenastalých, tedy budoucích „fází“ mnohem více –zejména v případě událostí vyšších úrovních mají ty právě v tuto chvíli neaktuální (nýbrž minulé nebo budoucí) „fáze“ naprostou převahu. Proto je třeba na onu umezenou platnost (a vhodnost) „ontologického“ přístupu zejména v současnosti náležitě poukazovat a zdůrazňovat ji. Jen pro tuto potřebu je termín „méontologie“ a „méntologický“ vhodný a užitečný. Stejně tak bychom ovšem mohli mluvit o revidovaném, reformované, reinterpretovaném typu „ontologie“, tedy o „nové ontologii“, do níéž bychom nicméněonu „starou ontologii“ musili nutně také zařadit, neboť, jak řečeno, výjimečnost oněch „právě aktuálních“ přítomností („jsoucností“) každé události je nepopiratelná, a to navzdory tomu, že každá taková okamžitá přítomnost, která právě nastala, zase přechází v přítomnost neaktuální, neboli v aktuální ne-přítomnost.
(Písek, 120505-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Aristotelés sice neužil pojmenování „ontologie“ (pochází možná od Chr. Wolffa, není-li o něco starší), ale podal výměr jejího „oboru“: je to filosofická disciplína, zabývající se jsoucím, pokud jest. Když tedy budeme mluvit o méontologii, není naším úmyslem se zabývat pouze „ničím“ resp. „nicotou“, nýbrž také jsoucím, pokud není. Jen zdánlivě to může vypadat protismyslně; je třeba připustit aspoň pro začátek, že to může mít smysl, dokonce dobrý smysl. A tento dobrý smysl si tedy nejprve musíme ukázat. Jde však o velmi speciální problematiku, a proto si svůj úkol nejprve trochu usnadníme tím, že vše ukážeme na modelu. Tak jako starořecká filosofie dospěla do svých výšin (v Platónovi a Aristotelovi) tím, že se opírala o myšlení matematické (a geometrické) a že tedy pracovala s příslušnými modely „čísel“ a „obrazců“, budeme se opírat o jiný model, totiž o model „události“ (ovšem v mnohem přesnějším smyslu, než jak jsme navyklí o „událostech“ mluvit v každodenním životě). Slibujeme si od toho na prvním místě dvojí výhodu: předně zapojíme do svého „spekulativního“ přemýšlení čas; to se starým řeckým myslitelům filosoficky nikdy nezdařilo (a zatím se to filosoficky nezdařilo až dodnes, umíme to jen „matematicky“, tj. tak, že čas kvantifikujeme, se všemi nesnázemi, které s tím jsou spojeny). A za druhé si tím umožníme seriózně tematizovat tzv. „celek“, tj. možnost sjednocení děje jinak než za falešného předpokladu „substrátu“ změny, který zůstává základem, jenž se sám nemění (nevchází v dění). Právě to nám umožňuje myšlenkový model „události“: událost se děje tak, že má svůj počátek, průběh a konec (není to pouhý proces, tj. změna bez začátku a bez konce, takže nemusíme žádnou neměnnost předpokládat ani jako „substrát“, ani jako odvozenou od něčeho nehybného). A zároveň má smysl mluvit o počátku a o konci (a vůbec o mezích, hranicích události), neboť událost je jakložto dění „jedním“, je jednotou, celkem. (Tak si to nadekretujeme, docela podobně, jako si to Thalés nebo Pythagoras „nadekretovali“, když si vymysleli třeba trojúhelník, zprvu jen pravoúhlý, nebo různá čísla, apod.)
(Písek, 111018-2.)

Arsén Pohribný (1989)

Od roku 1979, kdy se básník jako stipendista DAAD ocitl v Berlíně, a po roce 1980, kdy se přestěhoval do Paříže, se jeho jméno upevňovalo v evropském kulturním povědomí. Závažně k tomu přispěl zájem francouzských institucí …
Jiří Kolář, tento předchůdce jednoho křídla postmodernismu, bývá oceňován jako mistr praktické analýzy. Málokdo dovede tak rozcupovat zaběhané mechanismy myšlení a představ, sotvakdo se odváží atomizovat díla klasiků jako on. A to proto, aby tříštěním násobil, aby indukoval proud kruté současnosti. Místo obvyklé sémantiky zavádí paradoxní souvislosti. Avšak toto spojení běžného s nevysvětlitelným je dílem poetické syntézy. Kolářových mnohoobrazů se nenabažíte, pokaždé najdete zrnka skrytého a arkánního. Průzkumem světa vizualizačních postupů prohloubil Kolář dosah poetična o několik oktáv.
Neměli bychom ovšem také zapomínat, co znamenaly jeho rady a podněty pro druhé, ani jakou morální oporou jim byla jeho vydavatelská činnost. …
(Další odpovědi Jiřího Koláře, in: Svědectví XXII, 198 9, č. 88, str. 921.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Ontologie je filosofická disciplína, která se zabývá – jak už kdysi dávno vymezil Aristotelés – jsoucím jakožto jsoucím, nebo jinak řečeno: jsoucím, pokud jest. (A tady jde jasně také o to, jak se tomu má rozumět). Jsou ovšem rozmanitá „jsoucí“, která nejen jsou, ale která také (zároveň, v tu chvíli ještě nebo už) nejsou. Každé jsoucí (pravé jsoucno) je právě ,jsoucí‘ jen zčásti, neboť se děje, je událostným děním, a proto k němu neodlučně náleží také to, co se už událo, co se stalo, ale nyní už není ,jsoucí‘ (ve smyslu „aktuálně jsoucího“), jakož i to, co se z jeho dějství ještě nestalo, co ještě nenastalo a proto ještě není ,jsoucí‘ (v témž smyslu „aktuálně jsoucího“). Ontologický přístup měl odedávna jisté potíže s tím, jak myšlenkově uchopit dění, zejména událostné dění (tj. dění vnitřně sjednocené v pravou událost). V událostném dění prochází každé jsoucí určitými fázemi, které se z ,ještě nejsoucích‘ proměňují v ,aktuálně jsoucí‘ a pak zase v ,už nejsoucí‘ čili minulé. Tyto fáze však byly tradičně chápány jako po sobě následující, tedy tvořící jakousi sérii aktuálních jsoucností, které se jen jakoby vystřídávají co do své aktuality. Toto „lineární“ chápání však je hrubě nedostatečné, ba nesprávné. „Ve skutečnosti“ se každé ,jsoucí‘ (ve smyslu „bytí“) jakožto událost děje celé najednou, tj. nejen v momentě okamžité aktuální jsoucnosti, nýbrž tak, že se s právě aktuální „fází“ nějak dějí i „fáze“ ostatní, v tu chvíli „ne-aktuální“ (ještě ne-aktuální nebo už ne-aktuální). – A pak tu ovšem jsou ještě jiná ne-jsoucí, totiž ta, která se aktuálně vůbec nedějí, nýbrž už se „celá“ stala, odehrála. anebo se ještě vůbec nezačala dít, odehrávat. A mezi těmi, co se ještě nezačala odehrávat, jsou také některá, která vůbec nenastanou ( i když za jiných okolností resp. za jiného průběhu událostí nastat mohla). V tomto posledním případě se už dostáváme možná příliš daleko (a nyní to nebudeme zkoumat), ale je zřejmé, že oblast toho, co jako „aktuálně jsoucí“ nelze charakterizovat, je velmi široká a rozsáhlá, a to časově kupředu neméně než časově nazpět. Zdá se proto, že je zcela legitimní stanovit disciplínu, která by se zabývala u všeho „jsoucího“ také oněch už nebo ještě ne-jsoucích složek, bez nichž by žádné „jsoucí“ nebylo celé. A protože se tato disciplína má zabývat jsoucím, pokud (ještě nebo už) není, je zcela náležité ji pojmenovat jako méontologii. A hned poté je třeba se zabývat otázkou, kam situovat meze této disciplíny, a to v nerozlučné spojitosti s tím, jak vlastně má být pochopeno ono „jsoucí, pokud jest“, resp. jak má být odlišena jsoucnost jsoucího od bytí téhož jsoucího. (Písek, 050813-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Ačkoliv je běžné koncovkou –logie vyznačovat nějakou vědu, musíme hned na počátku rozhodně vyloučit, že by méontologii mohla být chápána jako „věda“, vědecká disciplína. Není tomu tak proto, že by si počínala nebo dokonce směla počínat „nevědecky“ (a už vůbec ne proti-vědecky), ale proto, že musí v každém případě zůstávat disciplínou filosofickou, a každá filosofická disciplína musí zase zůstávat celou filosofií, nikoli jen nějakou její částí, nějakým jejím osamostatněným „oborem“. Tak tomu je ovšem docela stejně také s „ontologií“, gnozeologií (neboli noetikou), logikou (ovšem filosofickou, tj. filosofií „logu“) a vůbec všemi dalšími filosofickými disciplínami (které nesmíme zaměňovat s disciplínami vědeckými, i když jsou běžně nazývány stejnými nebo podobnými jmény). Jak bychom tedy měli správně mluvit o každé takové jednotlivé filosofické disciplína, která musí navzdory své odlišnosti od jiných zůstávat vždy celou filosofií? Pro začátek snad bude nejlépe ji chápat jako určité filosofické hledisko, tedy jako určitou perspektivu, a navíc soustředěnou na jistou problematiku (tedy soubor zvolených problémů a jejich vzájemných souvislostí), ovšem vždy s ohledem na širší kontexty (souvislosti), jejichž důležitost se objevuje teprve v jejich vztahu (vztaženosti) ke zvolené perspektivě a tím ke zvolenému okruhu problémů, tedy ke zvolené problematice.
(Písek, 110724-1.)