LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (1990)

Když nahlédneme rozdíl mezi artefaktem (vnější stránkou uměleckého díla, tj. tou stránkou, která opravdu může být „udělána“, „vytvořena“) a vlastním dílem (spíše „dílem“, protože právě ono vlastní dílo nemůže být uděláno, vytvořeno, vyprodukováno), a když si ozřejmíme, že ono vlastní dílo musí být vždy znovu oživováno, že se musí vždy znovu stávat, protože není a nikdy nemůže být daností, ale je událostí, událostným děním, které může být vždy znovu zpřítomňováno, jsme postaveni před problém, jak vůbec myšlenkově toto vlastní dílo „uchopit“, jakým způsobem o něm vůbec myslit a mluvit (promlouvat).A tu nám může být podstatnou pomocí to, co se nám vyjevilo při bližším přezkoumání povahy živé bytosti a jejího bytí. Živá bytost, např. pes, není celá „tu“, když máme psa „před sebou“; to je jen „kus“ psa – celý pes je časově koextenzivní s životem, životní historií psa (náleží k němu velká číst psího života, který „už není“, protože „pominul“, a také velká část , která ještě nenastala, kterou má pes ještě „před sebou“, která „ještě není“). Výtvarné dílo může krom jiného také představovat soškou nebo obrazem psa, podobně jako člověka. Ve skutečném životě psa jsou okamžiky, kdy momentální vzezření psa „nevyjadřuje“ psa vcelku, a jiné okamžiky, kdy jeho vzezření opravdu ukazuje nejen psa, nejen konkrétního psa, ale celý jeho osud, život, jeho náklonnosti nebo zuřivost atd. V takových případech je i fotografie „nositelkou“ významu daleko podstatnějšího, vztahujícího se k celku psa, ne k jeho okamžitému vzezření. To pak nám dovoluje analogicky vidět i v artefaktu významy, které daleko přesahují pouhou okamžitou tvářnost, ale jsou poukazem za hranice okamžiku.
(krouž. 90-053; Písek, 901017-1.)

Arthur C. Clarke (1953-56)

Ve vědomí, že dlouho vytoužený cíl byl nakonec dosažen a že život teď změní svůj běh v úsilí o realizaci nových úmyslů, leží nepopsatelný žal. …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 203.)

Arthur C. Clarke (1953 (-56))

„Och, napadá mě hodně důvodů. … Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“
Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvi, ale kolik z té pravdy pochopíme? …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 157.)

Arthur C. Clarke (1988)

Je osvědčenou vědeckou zásadou nedůvěřovat žádnému „faktu“ jakkoli dobře ověřenému – dokud nezapadne do nějaké přijaté teoretické soustavy. Samozřejmě občas jednotlivé pozorování může otřást celým systémem a vynutit si vybudování nového, avšak to se stává nesmírně vzácně. Galileové a Einsteinové se zřídkakdy objevují častěji než jedenkrát za století, což je na druhé straně dobře pro duševní rovnováhu lidstva.
Doktor Krueger tuto zásadu plně uznával: neuvěří objevu svého synovce dříve, než ho bude schopen vysvětlit. Jenže tohle nevyžadovalo nic menšího než přímý zásah boží moci. Považoval za pravděpodobnější, když vycházel ze stále ještě dobře použitelného principu Occamovy břitvy, že chyby se dopustil Rolf. Pokud ano, mělo by být dost snadné, aby ji nalezl.
K ohromnému překvapení strýce Paula se úkol ukázal velmi obtížný. …
(7109, 2061: Třetí vesmírná odyssea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 52.)

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)