Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Arthur C. Clarke (1953 (-56))

„Och, napadá mě hodně důvodů. … Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“
Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvi, ale kolik z té pravdy pochopíme? …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 157.)

Arthur C. Clarke (1988)

Je osvědčenou vědeckou zásadou nedůvěřovat žádnému „faktu“ jakkoli dobře ověřenému – dokud nezapadne do nějaké přijaté teoretické soustavy. Samozřejmě občas jednotlivé pozorování může otřást celým systémem a vynutit si vybudování nového, avšak to se stává nesmírně vzácně. Galileové a Einsteinové se zřídkakdy objevují častěji než jedenkrát za století, což je na druhé straně dobře pro duševní rovnováhu lidstva.
Doktor Krueger tuto zásadu plně uznával: neuvěří objevu svého synovce dříve, než ho bude schopen vysvětlit. Jenže tohle nevyžadovalo nic menšího než přímý zásah boží moci. Považoval za pravděpodobnější, když vycházel ze stále ještě dobře použitelného principu Occamovy břitvy, že chyby se dopustil Rolf. Pokud ano, mělo by být dost snadné, aby ji nalezl.
K ohromnému překvapení strýce Paula se úkol ukázal velmi obtížný. …
(7109, 2061: Třetí vesmírná odyssea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 52.)

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)

Arthur C. Clarke (1988)

Jenže než jsem mohl uvěřit, že hora Zeus je celá diamantová, musel jsem nalézt vysvětlení. Dobrý vědec – a domnívám se, že já takový jsem – nepovažuje žádný fakt [za] prokázaný, dokud nevypracuje teorii, která ho vysvětluje. Teorie se může později ukázat jako špatná – což se obvykle stává, aspoň v některých detailech – ale každopádně musí obsahovat pracovní hypotézu.
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 168.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Začnu citátem; vyšetřovatel řekl: „Nikdy neteoretizuj dřív, než poznáš fakta.“ To je v mnoha, snad ve většině případů užitečná „praktická“ rada, ale chyba je v onom slově „nikdy“. Jsou případy, kdy teprve neověřená „teorie|“, tedy spíše hypotéza, nám dovolí (nebo umožní) některá fakta vůbec uzřít, vůbec si jich všimnout. Souvisí to ovšem především s tím, že faktů jednak neznáme nikdy dost a že i těch, které známe nebo můžeme zjistit, je tolik, že najít ta pravá, tj. vskutku významná, relevantní, vyžaduje selekci, je nutno je vybrat, tj. rozpoznat od těch ostatních, zbytečných (resp. pro náš cíl nepotřebných). Obvykle je aktuální kontext (věcný i „subjektivní“) natolik zřejmý a dokonce jednoduchý, že o něm ani nemusíme uvažovat. Ale pokud tak učiníme, ukáže se, že určité podmínky či předpoklady toho, abychom vůbec něco rozpoznali jako „faktum“, jsou vždycky „dány“ námi nebo spíše jsou „závislé“ na nás, na našem zájmu a na našich nejen vědomostech, ale vůbec na myšlenkové přípravě a jejím vybavení. Že tomu tak je a dokonce být musí, nám objasní – ovšem až dnes (nebo možná „zítra“) podrobnější rozpoznání nejrozmanitějších cest, jak se tzv. informace o vnějším světě dostávají do našeho vědomí, aby mohly být „zpracovány“ do podoby poznatků, tedy také tzv. „faktů“.
(Písek, 140605-1.)