LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Thomas P. Rausch (1992)

Mnoho katolíků ve svých představách stále pokládá papeže za „hlavu“ církve, za zdroj (po Bohu), z něhož prýští veškerá moc a veškerá autorita, za hlavního rozhodovatele současných otázek. Tito katolíci stále vnímají církev monarchicky. Sporné otázky zodpovídají prostě tím, že uvedou, co prohlásil papež. Z této perspektivy papežské prohlášení nebo dokument Kongregace pro nauku víry převažuje jakýkoli jiný argument nebo stanovisko, bez ohledu na to, jak široce je podloženo nebo pečlivě rozpracováno. A tak se složité otázky rozhodují na základě odvolání se na autoritu a ignoruje se celý složitý postup vývoje nauky. Tento přístup představuje katolickou verzi fundamentalistického postoje, i když je to spíše fundamentalismus papežský než biblický.Smysl pro univerzalitu a katolicitu církve, soustředěný na římského biskupa, je pro římskokatolické chápání církve základní. Ale papež nemůže být hlavou církve. Podle Písma je její hlava Kristus (Ef. 1,11-23; 5,23; Kol. 1,18). Papež je však hlavou sboru biskupů. … / / …Jako hlava sboru biskupů římský biskup předsedá tomuto společenství a usiluje zachovat ho. Papežská autorita nemůže být jen symbolická, neboť jako univerzální pastýř a hlava biskupského sboru musí mít papež moc jednat. Papež ale není hlavou církve. Tato úloha náleží pouze vzkříšenému Kristu, jenž ji nadále řídí prostřednictvím svého Ducha.(Církev, hierarchie a církve, in: Teologické texty 4, 1993, č.2, 52; 53.)

Arthur C. Clarke (1953-56)

Ve vědomí, že dlouho vytoužený cíl byl nakonec dosažen a že život teď změní svůj běh v úsilí o realizaci nových úmyslů, leží nepopsatelný žal. …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 203.)

Arthur C. Clarke (1953 (-56))

„Och, napadá mě hodně důvodů. … Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“
Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvi, ale kolik z té pravdy pochopíme? …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 157.)

Arthur C. Clarke (1988)

Je osvědčenou vědeckou zásadou nedůvěřovat žádnému „faktu“ jakkoli dobře ověřenému – dokud nezapadne do nějaké přijaté teoretické soustavy. Samozřejmě občas jednotlivé pozorování může otřást celým systémem a vynutit si vybudování nového, avšak to se stává nesmírně vzácně. Galileové a Einsteinové se zřídkakdy objevují častěji než jedenkrát za století, což je na druhé straně dobře pro duševní rovnováhu lidstva.
Doktor Krueger tuto zásadu plně uznával: neuvěří objevu svého synovce dříve, než ho bude schopen vysvětlit. Jenže tohle nevyžadovalo nic menšího než přímý zásah boží moci. Považoval za pravděpodobnější, když vycházel ze stále ještě dobře použitelného principu Occamovy břitvy, že chyby se dopustil Rolf. Pokud ano, mělo by být dost snadné, aby ji nalezl.
K ohromnému překvapení strýce Paula se úkol ukázal velmi obtížný. …
(7109, 2061: Třetí vesmírná odyssea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 52.)

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)