Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

- Lorenz: … Říci, že duše neexistuje, nebo že je třebas vysvětlitelná materiálně, to je největší nesmysl, jaký člověk kdy může říci. Vysvětlit to nedokážeme a můj zesnulý přítel Gustav Kramer to obdivuhodně vyjádřil takto: „Za předpokladu, že bychom v utopickém konečném výsledku bádání popsali všechny duševní pochody až do nejmenších podrobností a mohli dokázat, že se bod za bodem shodují s fyziologickými procesy, nebyl by tím problém těla a duše v žádném případě vyřešen, nýbrž bychom byli nejvýš oprávněni k výroku, že psychofyzický paralelismus je skutečně velmi paralelní.“ To je obdivuhodná formulace neřešitelnosti. Podívejte, neřešitelnosti mě neudivují. Nedivím se, jak málo něčemu rozumím, ale divím se tomu, že v mém trochu vylepšeném antropoidním mozku se takové problémy vůbec mohou objevit. Divím se, jak řečeno, ne tomu, že elektron je jednou vlna, jednou částice a že Karlík Popperů je jednou duše a jednou tělo. Já se divím, že se tomu divím.
…
- Lorenz: … Mnozí velmi dobří myslitelé jsou stále ještě přesvědčeni, že ně/co, co je nevysvětlitelné, musí být ipso facto nepřirozené. Potud jsem monista, chceš-li. Přestože nahlížím, že nejsem schopen intuitivně pochopit problém těla a duše. Avšak nemohu sdílet představu, že všechno, co můj ubohý mozek nechápe, musí stát mimo přírodu, jak můžeš například číst mezi řádky u Erwina Chargaffa v jeho „Nevysvětlitelném tajemství“.
(7663, Popper-Lorenz, Budoucnost je otevřená, Praha 1997, s. 33.)

Arthur C. Clarke (1953-56)

Ve vědomí, že dlouho vytoužený cíl byl nakonec dosažen a že život teď změní svůj běh v úsilí o realizaci nových úmyslů, leží nepopsatelný žal. …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 203.)

Arthur C. Clarke (1953 (-56))

„Och, napadá mě hodně důvodů. … Ale nemá smysl na toto téma spekulovat. Za několik hodin se dozvíme pravdu.“
Dozvíme se pravdu. Možná, pomyslel si Alvi, ale kolik z té pravdy pochopíme? …
(7110, Město a hvězdy, Plzeň 1992, str. 157.)

Arthur C. Clarke (1988)

Je osvědčenou vědeckou zásadou nedůvěřovat žádnému „faktu“ jakkoli dobře ověřenému – dokud nezapadne do nějaké přijaté teoretické soustavy. Samozřejmě občas jednotlivé pozorování může otřást celým systémem a vynutit si vybudování nového, avšak to se stává nesmírně vzácně. Galileové a Einsteinové se zřídkakdy objevují častěji než jedenkrát za století, což je na druhé straně dobře pro duševní rovnováhu lidstva.
Doktor Krueger tuto zásadu plně uznával: neuvěří objevu svého synovce dříve, než ho bude schopen vysvětlit. Jenže tohle nevyžadovalo nic menšího než přímý zásah boží moci. Považoval za pravděpodobnější, když vycházel ze stále ještě dobře použitelného principu Occamovy břitvy, že chyby se dopustil Rolf. Pokud ano, mělo by být dost snadné, aby ji nalezl.
K ohromnému překvapení strýce Paula se úkol ukázal velmi obtížný. …
(7109, 2061: Třetí vesmírná odyssea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 52.)

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)