Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Barbara Day (2007)

Osmnáctého června 1977 se Stoppard vrátil do Československa poprvé od doby, co jej s rodinou opustil v roce 1938. Pro „disidenty“ to byla hluboce symbolická příležitost. O více než čtyři roky později, v srpnu 1981, filozof Ladislav Hejdánek informoval Alana Montefioreho a Catherine Audardovou z Nadace Jana Husa o tom, jaký druh návštěvy ze Západu by si přáli na „podzemní univerzitě“. Řekl jim, že „takového hosta nejvíce ocenili spisovatelé... Návštěva Toma Stopparda byla inspirací, která trvala ještě další dva roky.“ [pozn.: Alan Montefiore a Catherine Audard, zpráva o návštěvě Prahy v srpnu 1981, citována v Barbara Day, The Velvet Philosophers, Claridge Press, Londýn 1999.]
Když tom Stoppard dorazil do Prahy, prošel komplexní procedurou, aby se zbavil tajné policie, před Hradem přestoupil z jednoho auta do druhého a usadil se vedle tlumočníka Gerryho Turnera (A. G. Brain). (Turner se skromně domnívá, že byl pro tuto poctu vybrán, protože kanadský člen Plastic People Paul Wilson byl krátce předtím deportován.) Vydali se na výlet, který si účastníci pamatují jen nejasně. Setkal se s Ludvíkem Vaculíkem u něj ve Všenorech; aby si mohli svobodněji promluvit, vzal jej Vaculík do nádražního bufetu v Řevnicích. V jednu chvíli byl přítomen Petr Pithart a také Pavel Landovský (v „otlučeném bílém saabu“). Stoppard se „v levné ‚rybárně‘ poblíž Václavského náměstí“ setkal s Hejdánkem a také s Pavlem Kohoutem, Janem Vladislavem a Karolem Sidonem. Karel Bartošek jej doprovodil na poměrně neučesanou debatu a tiskovou konferenci ve stylové konstruktivistické vile. Podle Jana Patočky ml. Bartošek těsně předtím vzal Stopparda na bleskovou projížďku po horkých místech v Praze, ze které se Stoppard vrátil v lepší kondici než Bartošek. A především se poprvé a na mnoho let jedinkrát setkal s Václavem Havlem, který byl měsícem předtím propuštěn. Během následujících dvou měsíců Stoppard ze získaného materiálu utkal dlouhý článek publikovaný v New York Review of Books „Praha: příběh chartistů“. [pozn.: Tom Stoppard, „Prague: the Story of the Chartists, New York Review of Books, 4. srpna 1977] S téměř nepochopitelným vědomím toho, co znamená život v totalitním režimu, dal dohromady vše, co se dověděl o vzniku Charty, o Janu Patočkovi a o Plastic People, se svými vlastními zkušenostmi.
(Tom Stoppard a neoficiální kultura v Československu, in: RozRazil č. 6, 2007, str. .)

Barbara Day (2007)

... Když skupina anglických profesorů filozofie vytvořila Vzdělávací nadaci Jana Husa na podporu „podzemní univerzity“ (bytových seminářů), byl Stoppard vyzván, aby se stal členem dozorčí rady. Později Roger Scruton napsal: „...byla to právě ona práce (Profesionální faul), která z něj pro nás (pro mě a Kathy [Wilkesovou]) udělala jakýsi předobraz, protože tak přesně zobrazovala situaci, s níž jsme se potýkali.“ [10. Roger Scruton, soukromá korespondence, 30. května 2007] Hejdánek Stoppardovi poradil, aby zařídil setkání Nadace Jana Husa se spisovateli Jamesem Saundersem, Piersem Paulem Readem, Sooem Wilsonem, Johnem Bowenem a Melvinem Braggem (nakonec byl Read jediný, který se odhodlal k návštěvě).
(Tom Stoppard a neoficiální kultura v Československu, in: RozRazil č. 6, 2007, str. .)

Charles Péguy (1873-1914)

Dokonce i pro hřích je třeba se rozhodnout. Povahy vhodné k hříchu jsou stejné podstaty jako povahy vhodné k milosti. I milost i hřích pocházejí z jednoho království. Je mnoho povolaných, málo vyvolených. A pak ještě obrovský dav těch, kteří se nehodí ani k hříchu ani k milosti. Neboť milost a hřích jsou dva úkony spásy, hermeticky skloubené jeden s druhým. A pak je ještě obrovský dav těch, kteří nejsou schopni ani hřešit; nazvu je intelektuály či intelektualisty v řádu hříchu, milosti, spásy.
Jsem přesvědčen, že je tomu stejně v jakémkoli řádu a že jen málo bytostí je schopno přijímat štěstí stejně jako je jich málo schopno přijímat neštěstí. A pak je ještě obrovský dav těch bytostí, které současně a stejným směrem a stejnou neschopností a stejnou neplodností a sterilitou se nehodí ani k štěstí ani k neštěstí. Nazvu je intelektuály v řádu štěstí. /53/
Stejně tak je tomu i s vášní. Láska je vzácnější než samotná genialita. Je tak vzácná jako svatost. A přátelství je ještě vzácnější než láska. Tvrdit, že vášně jsou schopni všichni, je stejně tak nesprávné a řekl bych stejně hloupé a stejně školácké a do větru řečené jako tvrdit, že všichni jsou nadáni pro sochařství, nebo všichni jsou nadáni pro systematickou analýzu. Všude jsou intelektuálové a existují intelektuálové všeho. To znamená: existuje nesmírné množství lidí, kteří cítí v hotových citech, stejně jako existuje obrovské množství lidí, kteří myslí v hotových myšlenkách, stejně jako existuje nesmírné množství lid, kteří chtějí v hotových aktech vůle, stejně jako existuje nesmírné množství „křesťanů“, kteří mechanicky papouškují slova modliteb. A tak by se dalo pokračovat dlouho, a prošli bychom všem oblastmi a mohli bychom říci: stejně tak existuje nesmírné množství malířů, kteří kreslí v hotových liniích. Je stejně tak málo malířů, kteří se dívají, jako filosofů, kteří myslí.
Toto odhalení všeobecného intelektualismu, /54/ tedy všeobecné lenosti, která spočívá v ustavičném používání šablon, je největší výtěžek a instauratio magna Bergsonovy filosofie.
Je pravda, že drtivá většina lidí přemýšlí v hotových myšlenkách. V naučených myšlenkách. Ale rovněž je pravda, stejně a všude, že drtivá většina lidí vidí skrze již hotové vidění. Skrze naučené vidění. Existuje všeobecná lenost, řekl bych neúnavná lenost.
To jenom práce se může unavit, ale lenost, ale únava se neunaví nikdy. Odhalení této lenosti, této únavy, tohoto trvalého intelektualismu stojí na počátku Bergsonova objevu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 52-54.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson, vyd. NRF, p. 1321.)