Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Barbora Řebíková se v rozhovoru ptá: »A kdeže se bere ta „mnohost“, když na začátku je „jedinost“?« To je jistě jeden z velkých filosofických problémů; a my si musíme jasně uvědomit, že tento problém stál hned u kolébky filosofického myšlení ve starém Řecku, takže se mu na jedné straně nemůžeme vyhýbat, ale na druhé straně se také musíme s trochou pochyb tázat, není-li to špatně postavený či spíše špatně pochopený problém, a to už od samého „počátku“. (Tak tomu ostatně bývá se všemi velkými problémy.) Sám vidím cestu k řešení právě v myšlenkové práci s oním důrazem na principiální (! – slovo „principium“ je ovšem také zatíženo tou myšlenkou „počátku“!) rozdíl mezi předmětností a nepředmětností. Nepředmětnost se vymyká možnostem kvantifikace, takže rozdíl mezi „jedním“ a „mnohým“ tam postrádá smyslu a opodstatnění, aspoň pokud je chápán v tradičním smyslu. Takže pokud jde o to, rozumět pod slovem „počátek“ něco již se uskutečňujícího, tedy také „zvnějšňujícího se“ a „zpředmětňujícího“, pak můžeme (a musíme) akceptovat jen mnohost počátků. A pokud se chceme dotazovat na povahu počátku (nebo počátků) ještě před jakýmkoli uskutečňováním a tudíž zpředmětňováním, pak to rozlišení mezi „jedním“ a mnohým“ musíme považovat za nelegitimní, a musíme je rekvalifikovat a reinterpretovat, a to v souvislosti s prací na nových pojmových prostředcích , nezbytných pro rozvíjení soustavného nepředmětného (nezpředmětňujícího a tedy nekvantifikujícího) myšlení.
(Písek, 101010-1.)

Baruch Spinoza (1663)

Ich beginne daher mit dem Dinge (Wesen, ens), worunter ich alles das verstehe, von dem, indem man es klar und deutlich vorstellt, man findet, daβ es notwendig existiert oder wenigstens existieren kann.
Aus dieser Definition oder, wenn man lieber will, aus dieser Beschreibung folgt, dass die Chimäre, das erdichtete Ding und das Gedankending in keiner Weise zu dem Seienden gerechnet werden können. Denn die Chimäre kann ihrer Natur nach / nicht existieren; dagegen lässt das erdichtete Ding keine klarer und deutliche Vorstellung zu, weil der Mensch hier aus bloβer Willkür und nicht unwissend wie bei dem Irrtümlichen, sondern absichtlich und wissend das verbindet, was er verbinden will, und trennt, was er trennen will. Das Gedanken-Ding ist nut ein Zustand des Denkens, der dem besseren Behalten, Erläutern und Vorstellen der eingesehenen Dinge dient. Unter einem „Zustand des Denkens“ (modus cogitandi) verstehe ich das, was ich schon in Erläut. zu Lehrs. 15, I erklärt habe, d.h. alle Bewusstseinsarten (cogitationis affectiones), also den Verstand, die Freude, die Einbildung u.s.w.
(Metaphysische Gedanken, in: 6450, Descartes´ Prinzipien der Philosophie ..., Meiner, Hamburg 1987, S. 107-08.) (Cogitata metaphysica I, 1.)

Daβ es aber gewisse Zustände des Denkens gibt, welche dazu dienen, die Dinge fester und leichter zu behalten und sie, wenn man will, wieder in das Gedächtnis zurückzurufen oder dem Geiste wieder gegenwärtig zu machen, ist allen bekannt, welche die so benannte Gedächtnisregel benutzen, wonach zu dem Behalten und Einprägen eines neuen Gegenstandes man einen Anderen bekannten zu Hilfe nimmt, der entweder im Namen oder in der Sache mit jenem übereinstimmt. Auf diese Weise haben die Philosophen alle natürlichen Dinge auf gewisse Klassen zurückgeführt, die sie Gattungen und Arten u.s.w. nennen, und auf die sie zurückgehen, wenn ihnen etwas Neues entgegentritt.
Ebenso haben wir auch Zustände des Denkens zur Erklärung der Dinge, indem man sie durch Vergleichung mit anderen bestimmt. Die Zustände des Denkens, durch die man dies bewirkt, heiβen die Zeit, die Zahl, das Maβ, wozu vielleicht noch einige andere kommen. Davon dient die Zeit zur Erklärung der Dauer, die Zahl zur Erklärung der diskreten Menge und das Maβ zur Erklärung der stetigen Gröβe.
Endlich ist man gewohnt, allem, was man einsieht, entsprechende Bilder in unserer Einbildungskraft zu geben, und daher kommt es, dass man auch das Nicht-Seiende sich positiv, wie etwas /109/ Seiendes, in der Einbildung vorstellt. Denn da der Verstand, für sich allein betrachtet, als denkendes Ding zu dem Bejahen keine gröβere Kraft hat als zu dem Verneinen, und da das bildliche Vorstellen nur in einem Empfinden der Spuren besteht, die in dem Gehirn durch die Bewegung der Lebensgeister, die in den Sinnen von den Gegenständen angeregt werden, sich bilden, so kann eine solche Empfindung nur eine verworrene bejahende Vorstellung sein. Daher kommt es, dass alle Weisen, deren der Verstand sich zum Verneinen bedient, wie z.B. Blindheit, Äuβerstes oder Ende, Grenze, Finsternis u.s.w., als seiende Dinge vorgestellt werden.
(Metaphysische Gedanken, in: 6450, Descartes´ Prinzipien der Philosophie ..., Meiner, Hamburg 1987, S. 108-09.) (Cogitata metaphysica I, 1.)

Baruch Spinoza ()

ex: 4884, p. 1559-60 (Oeuvres, Index)
éternelle
310 Ethica I, def. VIII, – 310
314 I, VIII, . scol. 2 – 314
116-8 TRE § 47-54 – 116-18
§ 67 – 125
1066 Epist IV – 1066
X – 1090
XLIII – 1219
idée vraie
388 Eth II, XXXII – 388
XXXIV – 388
395 Eth XLI – 395
113 TRE § 36 – 113
§ 44 – 115
§ 64 – 124
CT II, XV – 64-65
1254 Epist LIX – 1254
LX – 1256
cogito
165 Pr. I, IV
XIV – 184
et volonté, amour, etc.
68 T. II, XVI, § 7, 68
§ 5, 52
et Écriture
1127 Epist XX, 1127
1160 XXIII, 1160
présence du vrai
492 Éth IV, I, 492
562 app. XXXII, 562
812 T.T.P. XIV, 812
I + XV passim
111 T.R.E. n. 2, p. 111
114 n. 6, p. 114
126 n. 2, p. 126

Ladislav Hejdánek (2006)

Říkáme-li o něčem, že to je „jediné“, máme na mysli, že v nějakém okruhu, jehož se to týká, nenajdeme nic dalšího, co by se tomuto „jedinému“ vyrovnalo nebo v nějakém ohledu podobalo. Pokud je to spojeno ještě s nějakým zájmem, lze mluvit o vzácnosti, výjimečnosti apod. Tak kupř. jde-li o nějaký starý jazyk, může se v dochovaných textech některé slovo vyskytovat pouze jednou (tzv. hapax legomenon). „Jedinost“ se tedy zřejmě týká výskytu, nikoli vlastní povahy toho, o čem říkáme, že to je pouze „jednou“, v jednom jediném exempláři. Přitom vůbec nemusí jít o nějakou vnitřní sjednocenost, jednotu, integrovanost. (To je zřejmé třeba v případě pouze jedenkrát se vyskytujícího slova: pokud je zřejmý jeho gramatický tvar, dovedeme takové slovo někdy také časovat nebo skloňovat, neboť jinak bychom si nemohli být jisti, že jde vskutku o hapax legomenon, třeba v případě nepravidelnosti tvarů apod. Musíme také s určitou mírou jistoty rozpoznat, jde-li opravdu o řádné slovo a ne třeba mylný zápis a podobně.) To, co je v nějakém rámci jediné, může být někdy eo ipso bezvýznamné, ale jindy naopak velmi významné: opět záleží na vnějším hledisku.
(Písek, 061101-1.)