Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Blaise Pascal (1623-1662)

… správné je vůbec se nesázeti.
Ano; ale je třeba saditi se; to není dobrovolné, jste v tom.
[233]
(0196, Myšlenky, př. A.Uhlíř, Praha 21937, str. 136.)

Blaise Pascal (1623-62)

23-67 Vanité des sciences.
La science des choses extérieures ne me consolera pas de l'ignorance de la morale au temps d'affliction, mais la science des moeurs me consolera toujours de l'ignorance des sciences extérieures.
(Pensées, in : 4682, Oeuvres complètes, Du Seuil, Paris 1963, p. 503.)

Aristotelés (-706)

Z našich dřívějších úvah, v nichž jsme vyložili názory jiných filosofů o počátcích, vyplývalo, že moudrost jest věděním o počátcích. Přitom se však může vyskytnouti otázka, zda se má moudrost pokládat za jedinou vědu, či obsahuje-li mnoho věd. Je-li třeba pokládati ji za vědu jedinou, jest nutno poznamenat, že jedna věda týká se vždy protiv. Ale počátky nejsou si navzájem protivné. Není-li však vědou jedinou, jaký ráz musí míti vědy, jež obsahuje?
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 268.)

Blaise Pascal (1623-62)

125-92 Qu´est-ce que nos principes naturels sinon nos principes accoutumés. Et dans les enfants ceux qu´ils ont reçus de la coutume de leurs pères comme la chasse dans les animaux.
Une différente coutume en donnera d´autres principes naturels. Cela se voit par expérience et s´il y en a d´ineffaçables, à la coutume. Cela dépend de la disposition.
126-93 Les pères craignent que l´amour naturel des enfants ne s´efface. Quelle est donc cette nature sujette à être effacée.
La coutume est une seconde nature qui détruit la première. Mais qu´est ce que nature? pourquoi la coutume n´est elle pas naturelle? J´ai grand peur que cette nature ne soit elle-même qu´une première coutume, comme la coutume est une seconde nature.
(Pensées, in : Oeuvres complètes, Éd. Du Seuil, Paris 1963, p. 514.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Základní otázka pro každého, kdo chce vážně uvažovat o „počátku“ nebo „začátku“, a ovšem také pro každého, kdo s něčím opravdu chce „začít“, se před každého a také před nás staví, ať to víme nebo nevíme, ať to chceme nebo nechceme, následovně: jsou vůbec možné nějaké začátky, které by nebyly odvislé od toho, kam je my sami umístíme? Existují v tomto světě nějaké počátky, tj. skutečné počátky? Na tuto otázku nemůžeme nedat předem nějakou odpověď – a to znamená odpověď předběžnou, zdánlivě předsudečnou; a my ovšem každý tu odpověď dáváme tím, jak budeme samo otázku zkoumat a jak se budeme pokoušet na ni odpovídat. Ona to totiž není jen tak nějaká obyčejná, běžná otázka, na jaké jsme zvyklí. Je to otázka podobná nebo příbuzná takové, jakou si kladli někteří filosofové, když se tázali: je vůbec něco? A tak jako slavný Descartes byl ochoten se vzdát veškerých vědomostí a znalostí jen proto, že je možno o nich pochybovat, a pokusil se najít něco tak jistého, že o tom z principiálních důvodů pochybovat nelze, a když tak dospěl k té první, základní jistotě, totiž že si je vědom toho, že se táže, a že si tedy je nutně vědom také sám sebe jakožto tázajícího se, můžeme se pokusit tento postup (který má ovšem určitou vadu, a my si jí jsme dobře vědomi) aplikovat i na náš problém tzv. počátků: vždyť my jsme se netázali na to, zda jsou nebo nejsou možné (a skutečné) nějaké počátky, hned od svého narození, ale mohli jsme se tázat po „počátcích“ teprve tehdy, když jsme aspoň trochu vzali rozum, když jsme si začali uvědomovat, že se vůbec můžeme tázat, že můžeme s tázáním začít. Ovšem tak jako Descartovo reflektující „ego cogitans“ má i tato aplikace vážnou vadu.
(Písek, 080120-1.)