LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Božena Komárková (1952)

Pojem přirozeného práva srostl s evropskou civilizací již od doby antiky a teprve vlivem empirické vědy byl v minulém století z různých stran zproblematizován natolik, že v evropské právní vědě přestal platit. Ale v lidské psychologii se udržuje nadále a v současné době, kdy tolik právních skutečností bere za své, má naopak tendenci být pro mnohé lidi zárukou jistoty dávno vydržených a nyní ohrožených pozic a být nadto zárukou řádu vůbec.
Neboť přirozenému právu se od pradávna připisovala ta výborná základní vlastnost, že je produktem čistého rozumu. Proto jsou jeho pravdy tak evidentní jako pravdy matematické. Řád, který vychází z přirozeně právních zásad, je proto jedině platný a je poslední odvolací instancí ode všeho, co by jeho zásadám odporovalo. Apriorita přirozeného práva je ovšem iluzí. Ve skutečnosti se v něm vždycky jako evidentní promítaly sociální skutečnosti, které byly v té době vybaveny nejširším sociálním konsensem, nebo sociální postuláty, k nimž se dobové potřeby počaly obracet. … Proto také všechny přirozeně právní teorie sdílejí týž osud. Jejich výsledkem byl vždy týž reflex dané sociální skutečnosti, na niž autor reagoval kladně či záporně, podle toho, kam ho vědomě či nevědomě vedla jeho osobní pozice. Proto se dokázaly všechny právní materie, navzájem si zcela odporující: otroctví i lidská rovnost, individuální vlastnictví i komunismus, monarchie i demokracie.
Jediné, co zůstalo všem těmto teoriím společné, je řada formálních pojmů, které jsou nějakým způsobem reflexí práva vůbec. Je to především představa řádu, který „má být“, což znamená, že jeho platnost pochází z vyšší roviny než prosté lidské chtění, a proto toto chtění zavazuje. Tak je přirozené právo vždy derivátem nějaké metafyziky, jejím promítnutím do sociálních /16/ vztahů. Sociální skutečnost je v něm vždycky reflektována skutečností nadsociální, filtrem nějaké teorie, v jejímž zorném úhlu se sociální řád jeví jako část kosmického celku a musí proto odpovídat jeho zákonitým principům. Řádovost a zákonitost je totéž. Je to norma, pod kterou má být jak sociální, tak individuální život žit. Splnění této podmínky se nazývá spravedlnost. Je to další pojem od pojmu řádu a práva neoddělitelný a odrážející jej v tom smyslu, že co „má být“ je splněno. Neboť v lidské psychologii je právo jen tehdy právem, je-li spravedlivé. A naopak všude, kde je právo, je i řád, a to z toho důvodu, že je tam spravedlnost. Pojem nespravedlivého práva je pro lidskou mysl kontradikcí. Každá nespravedlnost právo jako takové odmítá. Obojí má současně i přídech stability a neotřesitelnosti. …
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 15-16.)

Božena Komárková (1981)

… Zázemím tolerance není lhostejnost vůči pravdě, jak dokazovali různí teoretikové sekulárního křídla osvícenství. Lhostejnost stejně jako dogmatismus legitimují v poslední instance jenom bezohledný boj z pozice silnějšího. Zázemí skutečné tolerance je víra v bezbrannou pravdu, která nevede k panování nad lidmi, ale k jejich svobodě. Je výrazem humanismu založeného na víře v duchovní statky.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 22.)

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)

Ladislav Hejdánek (1983)

Richardson (4110) upozorňuje na formulace A. de Waelhense (1956), že (pojem) starosti či zájmu (concern, souci) resumuje či transponuje (resumes, reprend) na ontologické rovině husserlovský pojem intencionality (str.626), a považuje tuto poznámku za pozoruhodnou a leccos osvětlující („this is certainly an illuminating insight“) – pro staršího Heideggera. Naproti tomu když M. Müller říká, že intencionalita sebevyslání (des 'Sich-zuschicken', angl. 'self-emitting' či historicity bytí je dřívější než veškerá intencionalita vědomí, je to dokonale pochopitelné v pojmech pozdějšího Heideggera. Richardson sám je přesvědčen o koherenci, ba o komplementaritě obojího stanoviska, neboť to je přece „intencionalita bytí“ (Heidegger II), která byla celou dobu tím nevysloveným v Heideggerovi I, jež umožňuje celou strukturu starosti (ev. zájmu – concern).
Zdá se, že při vší zatemněnosti resp. záměrném přistínění některých významných kontur lze jak u Heideggera, tak dokonce u Husserla najít jisté momenty, na něž můžeme navázat se svým pojetím intencionality jako podstatné charakteristiky bytí samotného. Zároveň je ovšem třeba připomenout, že v pojmu bytí nějakého jsoucna máme na mysli (míníme) sjednocenost jeho dění (jeho událostného dění), tj. integritu jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Bytí každého jsoucna spočívá v onom událostném dění, jež garantuje specifickou kontinuitu jeho nesčetných okamžitých aspektů. Jsoucnost každého jsoucna má nutně fenomenální charakter, zatímco jeho bytí ve své dějovosti, to jest ve svém směřování k tomu, co (ještě) není, má charakter intencionality, která je předpokladem a základem každého vyjevování, jevení, ukazování, tj. každého fenoménu.
(kroužk. blok 83-008; Písek, 7.2.830207-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když se podíváme do slovníků, dozvíme se např. že slovo „intence“ znamená „zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu“ (Wikipedie), nebo „záměr, zaměřenost na něco, úmysl“ (slovník, php) apod. V encyklopedii Stanford se výslovně praví, že jde o „power of mind“. Proto zůstává většinou na okraji a neřešena otázka, zda jde opravdu jen o záležitost mysli, myšlení, vědomí apod., anebo zda můžeme o intencích a intencionalitě v jiném, ale podobném smyslu mluvit také mimo rámec vědomí a myšlení, např. v přírodě (zajisté především v případě organismů, kde se to samo nabízí, nebo dokonce i mimo rámec života v běžném smyslu). Pochopitelně nám tu nejde jen o otázku, jak chápat význam tohoto slova, ale jak správně pochopit příslušný jev (fenomén). Necháme-li stranou každý výklad, pracující nějak s vědomím nebo myšlením, zůstávají nám ještě tyto: „zaměření“, „zaměřenost“, ale také „směřování“, případně „zacílenost“ („téličnost“ – nikoli teleologičnost). To už samo o sobě upozorňuje na spjatost „intencionality“ s jakýmsi děním, ovšem nikoli pouze jakožto procesem všeobecně, ale jako takovým procesem, který spěje k nějakému zakončení, konci nebo cíli (přičemž „cíl“ ani „zacílenost“ nehodláme podmiňovat žádným vědomým „úmyslem“). Vzhledem k možné a dokonce užitečné symetrii můžeme pak mluvit o procesu nebo dění, které má nejen nějaký „konec“, ale také nějaký „počátek“, tedy o „události“. Událost bychom pak charakterizovali jako takové dění, které něčím začíná a posléze něčím končí, přičemž před svým počátkem a zahájením tu prostě „ještě není“, a po svém konci tu „už není“, nicméně které po celou tu dobu, co nastává, pokračuje a končí, tedy po celou dobu svého dění se vyznačuje směřováním a zaměřeností jednak k dalšímu postupu a tedy pokračování, jednak k jakémusi „naplnění“ tohoto směřování v tom, že se „stane“, že se „odehraje“ celé (musíme tedy předpokládat, že taková událost je „celkem“, a to nejen v každé chvíli, v každé fázi svého dění, ale po celou dobu, co „vykonává své bytí“, tj. své dění, dějství, „stávání se“. Pokud tedy pochopíme událost tímto způsobem (budeme říkat provizorně, že tu jde o „pravou událost“, jejíž počátek ani konec není – a jejíž průběh nemusí být – stanovován odjinud „zvenčí“, nýbrž pouze událostí samou, tedy „zevnitř“), musíme události jako celku přiznat určitou dynamiku, jejímž zdrojem je událost sama.
(Písek, 081031-1.)