LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 8   >    >>
records: 37

Právo Hérakleitos

akmé (–500-490)
Neznali by jméno práva, kdyby nebylo protivy
(zl. B 23 z Klementa)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 47)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 56.)
date of origin: březen 2002

Přirozené právo | Právo přirozené

Božena Komárková (1952)
Pojem přirozeného práva srostl s evropskou civilizací již od doby antiky a teprve vlivem empirické vědy byl v minulém století z různých stran zproblematizován natolik, že v evropské právní vědě přestal platit. Ale v lidské psychologii se udržuje nadále a v současné době, kdy tolik právních skutečností bere za své, má naopak tendenci být pro mnohé lidi zárukou jistoty dávno vydržených a nyní ohrožených pozic a být nadto zárukou řádu vůbec.
Neboť přirozenému právu se od pradávna připisovala ta výborná základní vlastnost, že je produktem čistého rozumu. Proto jsou jeho pravdy tak evidentní jako pravdy matematické. Řád, který vychází z přirozeně právních zásad, je proto jedině platný a je poslední odvolací instancí ode všeho, co by jeho zásadám odporovalo. Apriorita přirozeného práva je ovšem iluzí. Ve skutečnosti se v něm vždycky jako evidentní promítaly sociální skutečnosti, které byly v té době vybaveny nejširším sociálním konsensem, nebo sociální postuláty, k nimž se dobové potřeby počaly obracet. … Proto také všechny přirozeně právní teorie sdílejí týž osud. Jejich výsledkem byl vždy týž reflex dané sociální skutečnosti, na niž autor reagoval kladně či záporně, podle toho, kam ho vědomě či nevědomě vedla jeho osobní pozice. Proto se dokázaly všechny právní materie, navzájem si zcela odporující: otroctví i lidská rovnost, individuální vlastnictví i komunismus, monarchie i demokracie.
Jediné, co zůstalo všem těmto teoriím společné, je řada formálních pojmů, které jsou nějakým způsobem reflexí práva vůbec. Je to především představa řádu, který „má být“, což znamená, že jeho platnost pochází z vyšší roviny než prosté lidské chtění, a proto toto chtění zavazuje. Tak je přirozené právo vždy derivátem nějaké metafyziky, jejím promítnutím do sociálních /16/ vztahů. Sociální skutečnost je v něm vždycky reflektována skutečností nadsociální, filtrem nějaké teorie, v jejímž zorném úhlu se sociální řád jeví jako část kosmického celku a musí proto odpovídat jeho zákonitým principům. Řádovost a zákonitost je totéž. Je to norma, pod kterou má být jak sociální, tak individuální život žit. Splnění této podmínky se nazývá spravedlnost. Je to další pojem od pojmu řádu a práva neoddělitelný a odrážející jej v tom smyslu, že co „má být“ je splněno. Neboť v lidské psychologii je právo jen tehdy právem, je-li spravedlivé. A naopak všude, kde je právo, je i řád, a to z toho důvodu, že je tam spravedlnost. Pojem nespravedlivého práva je pro lidskou mysl kontradikcí. Každá nespravedlnost právo jako takové odmítá. Obojí má současně i přídech stability a neotřesitelnosti. …
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 15-16.)
date of origin: leden 2002

Tolerance | Pravda

Božena Komárková (1981)
… Zázemím tolerance není lhostejnost vůči pravdě, jak dokazovali různí teoretikové sekulárního křídla osvícenství. Lhostejnost stejně jako dogmatismus legitimují v poslední instance jenom bezohledný boj z pozice silnějšího. Zázemí skutečné tolerance je víra v bezbrannou pravdu, která nevede k panování nad lidmi, ale k jejich svobodě. Je výrazem humanismu založeného na víře v duchovní statky.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 22.)
date of origin: duben 2002

Dluh a život

Božena Komárková (1942)
Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)
date of origin: duben 2000

Právo

Ladislav Hejdánek ()
Obvykle se užívá slova „právo“ nebo „práva“ tak, že jde o poukaz k psaným nebo nepsaným pravidlům či zákonům. Někdy je však tento omezený kontext překračován a právem se myslí to, co by psanými i nepsanými pravidly a zejména jednajícími lidmi mělo být respektováno. To je významná okolnost, protože nařízení (zejména nějak vynucované) může být sice respektováno, ale nemusí být chápáno jako oprávněné. Dovolává-li se tedy někdo svých práv, může se sice odvolávat na psané či nepsané zákony (pravidla), ale může se v zásadě také proti zvykovým nebo psaným zákonům odvolávat k jakési vyšší instanci, která by měla psané i nepsané zákony, pravidla a zvyklosti vposledu legitimovat, ospravedlňovat a jejich platnost zaštiťovat, ale která v některých případech může s nimi být v napětí a ve větším nebo menším rozporu, takže ony obecně navyklé zákony, pravidla a normy jsou shledávány jako nedokonalé a vadné a tudíž hodné nápravy. V takovém případě se ukazuje nezbytnost klást si otázku po posledním předpokladu a základu každého jednotlivého práva a také souboru práv a zvyklostí, a slovem „právo“ můžeme mířit právě na tento předpoklad a základ. Nejčastěji se sice slova „právo“ v takových případech přestává užívat a přechází s ke „spravdlnosti“, takže posledním garantem platnosti každého jednotlivého práva i souboru práv se stává jejich spravedlnost (právo má tedy za hlavní účel a cíl dopomáhat k uplatnění spravedlnosti), nicméně v některých souvislostech se stalo zvykem určitá práva považovat za nezpochybnitelně oprávněná, spravedlivá a „pravá“. Na rozdíl od práv, která nějak vznikla buď dohodou mezi lidmi nebo nějakým mocenským tlakem a vynucením (která pak byla pojmenována jako „historická“), jde v onom druhém případě o tzv. práva „přirozená“. (Praha, 000315-1.)
date of origin: březen 2000