Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1941)

… Proto Jäger vykládá výrok jako transposici myšlenky občanského pořádku a zákona do kosmických rozměrů; člověk mimoděk vzpomene našeho Emanuela Rádla s jeho nápadem, že filosofie vznikla ze zákonodárství. Jäger zdůrazňuje …
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 78.)

Jan Patočka (1976?)

… Napsal několik biologických prací, na rozhraní biologie a vždycky trochu s naturfilosofickým nátěrem. Pak dostal kolosální nápad, že v době, kdy hlavním, problémem bylo, zda pojmout vývoj darwinovsky nebo ne, se bude v tomto problému orientovat historicky a že se na tuto krizi vědy podívá z hlediska vědecké skutečnosti. Hledisko vědecké skutečnosti nechápal jako hledisko vědeckých nauk, doktrín vyložených v knihách, nýbrž jako hledisko vědy, jak žije ve vědcích, jak žije v konkrétních individualitách, v jejich myšlenkách jako projevech jejich života ve vědě. To bylo zvláštní hledisko. Napsal dva svazky pozoruhodného čtení, Dějiny biologických teorií psaných německy. V češtině oba svazky nemáme, je druhý pod titulem Dějiny vývojových theorií v biologii 19. století. Kdo je měl někdy v ruce, ví, že je to jedna z těch českých knih, které jsou nejvíc naplněny fakty, ohromnou sečtělostí. V té době jiná kniha o těchto problémech nebyla. Český spis je z roku 1909 a německy vznikl předtím, asi 1905. Bylo to dílo jednatřicetiletého učence, který už má za sebou bohatý život – i ve vědě. Je to myslím jedna z nejslavnějších českých knih vůbec. Svědčí o tom překlady a to, že se pořád cituje. Existují i jiné dějiny biologie, pojaté právě z opačného hlediska, z hled/274/diska objektivně citovaných a doložených doktrín (v Orbis academicus ohromné svazky o vývoji jednotlivých biologických problémů s pasážemi z autorů aj.), ale Rádl je pořád nepostradatelný, protože on dává perspektivu. U Rádla není chaos faktů, ale život biologie podaný z hlediska člověka, který sám zápasí o nějakou základní pravdu, o niž v diskusi, v boji idealistů s materialisty, jde. To se odehrává na poli biologie. Celé 19. století nechává Rádl vyvrcholit v Darwinovi, v mechanistovi, jenž chce být Newtonem stébla trávy. (Mnozí dnes soudí, že se mu to skutečně podařilo, doplněno ovšem moderní fyzikální chemií a biochemií, dnešními genetickými naukami.) Rádl předvádí zvrat od idealistických nauk, naturfilosofických a jim podobných, od morfologie, která vládla v první polovině 19. století až do soustředěného útoku Darwinova, a potom líčí pomalý rozklad darwinismu v dalším biologickém myšlení. Je to skutečně významné dílo a v jistém směru také vrchol Rádlovy tvorby, když bychom ji brali jen z hlediska doktrinálního. Ale tento pozoruhodný myslitel, jehož najdete citována v tak významných dílech jako je Meyersonův spis o výkladu ve vědách, v klasických filosofických dílech jako je Schelerovo dílo Wesen und Formen der Sympathie nebo Die Wissensformen und die Gesellschaft, ve dvacátých letech píše najednou jen samé brožury nebo spisy, které nemají takový rozsah nebo široký dech, a když ho mají, nestačí to nějak na to, aby to bylo dílo na úrovni. Proč se to stalo ? …
(Masaryk. Soubor statí, Praha 1979, ed. Iv. Chvatík etc., str. 273-74.)

Božena Komárková (1952)

Pojem přirozeného práva srostl s evropskou civilizací již od doby antiky a teprve vlivem empirické vědy byl v minulém století z různých stran zproblematizován natolik, že v evropské právní vědě přestal platit. Ale v lidské psychologii se udržuje nadále a v současné době, kdy tolik právních skutečností bere za své, má naopak tendenci být pro mnohé lidi zárukou jistoty dávno vydržených a nyní ohrožených pozic a být nadto zárukou řádu vůbec.
Neboť přirozenému právu se od pradávna připisovala ta výborná základní vlastnost, že je produktem čistého rozumu. Proto jsou jeho pravdy tak evidentní jako pravdy matematické. Řád, který vychází z přirozeně právních zásad, je proto jedině platný a je poslední odvolací instancí ode všeho, co by jeho zásadám odporovalo. Apriorita přirozeného práva je ovšem iluzí. Ve skutečnosti se v něm vždycky jako evidentní promítaly sociální skutečnosti, které byly v té době vybaveny nejširším sociálním konsensem, nebo sociální postuláty, k nimž se dobové potřeby počaly obracet. … Proto také všechny přirozeně právní teorie sdílejí týž osud. Jejich výsledkem byl vždy týž reflex dané sociální skutečnosti, na niž autor reagoval kladně či záporně, podle toho, kam ho vědomě či nevědomě vedla jeho osobní pozice. Proto se dokázaly všechny právní materie, navzájem si zcela odporující: otroctví i lidská rovnost, individuální vlastnictví i komunismus, monarchie i demokracie.
Jediné, co zůstalo všem těmto teoriím společné, je řada formálních pojmů, které jsou nějakým způsobem reflexí práva vůbec. Je to především představa řádu, který „má být“, což znamená, že jeho platnost pochází z vyšší roviny než prosté lidské chtění, a proto toto chtění zavazuje. Tak je přirozené právo vždy derivátem nějaké metafyziky, jejím promítnutím do sociálních /16/ vztahů. Sociální skutečnost je v něm vždycky reflektována skutečností nadsociální, filtrem nějaké teorie, v jejímž zorném úhlu se sociální řád jeví jako část kosmického celku a musí proto odpovídat jeho zákonitým principům. Řádovost a zákonitost je totéž. Je to norma, pod kterou má být jak sociální, tak individuální život žit. Splnění této podmínky se nazývá spravedlnost. Je to další pojem od pojmu řádu a práva neoddělitelný a odrážející jej v tom smyslu, že co „má být“ je splněno. Neboť v lidské psychologii je právo jen tehdy právem, je-li spravedlivé. A naopak všude, kde je právo, je i řád, a to z toho důvodu, že je tam spravedlnost. Pojem nespravedlivého práva je pro lidskou mysl kontradikcí. Každá nespravedlnost právo jako takové odmítá. Obojí má současně i přídech stability a neotřesitelnosti. …
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 15-16.)

Božena Komárková (1981)

… Zázemím tolerance není lhostejnost vůči pravdě, jak dokazovali různí teoretikové sekulárního křídla osvícenství. Lhostejnost stejně jako dogmatismus legitimují v poslední instance jenom bezohledný boj z pozice silnějšího. Zázemí skutečné tolerance je víra v bezbrannou pravdu, která nevede k panování nad lidmi, ale k jejich svobodě. Je výrazem humanismu založeného na víře v duchovní statky.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 22.)

Jan Patočka (1974)

A pak tu byl ten nejzajímavější zjev, totiž skutečný pokračovatel, a to byl Rádl. To bylo pozoruhodné stvoření! Byl zároveň pokračovatel a kritik, protože měl jednak velmi úzký vztah k Masarykovi a jednak byl vůči němu strašně kritický. A ta kritika šla právě na týž základ, který kritizovali také historikové, jenomže jinak. On nekritizoval to, co bylo, nýbrž kritizoval to, co by mělo být, to budoucí. Především ukazoval, že pokud se Masarykova státní idea má má skutečně udržet, nemůže se s Masarykem plně jít, musí se to zrevidovat a opakovat a zejména, že ten stát není možný jako národní, že problém státní ideje je problém vztahu k Němcům v celé historii a zejména také v pojetí našich historiků, že národnost se musí pojmout jinak, nežli jsme na to zvyklí od obrození, že i Masaryk toto herderovsko-palackého pojetí přijal ne dost kriticky, že je potřebí postavit program státu jako program ryzí demokracie, na kterém se všechny národnosti mohou shodnout. Tento program měl přebudovat naši státnost. (E. Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha 19281, 19932.)
Toto byla ohromná smělost a naše veřejnost to vůbec nepřijala, kromě určitých výjimek. Když jednou o Rádlovi mluvil ministerský předseda, tak ho prohlásil za zrádce. A Masaryk ho neměl rád! Masaryk ho odmítal a měl raději kolem sebe ten takzvaný Hrad, což byli kupodivu ti nohsledi. Právě tito nohsledi z Masaryka skutečně udělali bezzubou věc, která se nehodila k ničemu jinému, nežli k přežvykování, a která způsobila, že běžný maloměšťák ho mohl strávit a že mohl tuto strašnou věc, kterou Masaryk udělal a kterou hodil této společnosti na krk jako její strašný úkol, brát jako samozřejmost. Ze všech Masarykových myšlenek, které jsou myšlenkami vždy jenom pro aktivního člověka jednajícího v situaci, si udělali takovou – nedá se říci bez zápachu – ale takovou menzovou omáčku; to máte třeba ve třetím díle Čapka. (K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, 3. díl, Praha 1935.) A je to hrozné, protože tito lidé to byli, kteří potom provedli s Masarykovou republikou to, co víme, že se stalo. Oni to jsou, kteří v největší míře zodpovídají za ten mravní debakl. Mravní debakl není jenom tam, kde se aktuálně dělá kolaborace a děje se aktuální demoralizace, nýbrž také tam, kde je demoralizace potenciální, kde je chabost, jakási lidská diathése, pohodlí, povrchnost v myšlení a v nazírání, z kterých nic jiného nemůže vzejít, dostaví-li se okolnosti, nežli demoralizace. Myslím, že tohoto se česká společnost nedá ušetřit a týká se to její velké části, té rozhodující z tohoto úhlu pohledu.
Je pochopitelné, že Rádla považovali veskrze všichni v nejlepším případě za podivína, zbrklého člověka, v horším případě za faktor zrady. Ale ve skutečnosti to byl jediný člověk, který pokračoval v tom, co Masaryk začal, a snažil se to udělat ještě přísnějším a hlubším. Víte, jak to s ním dopadlo: v roce 1934 byl ...
(Vzpomínka a zamyšlení o Rádlovi a Masarykovi, 8.11.1974, in: Reflexe č. 24, 2003, str. 80-81.)