Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

Západní teologii se někdy vytýká, že je příliš zatížena právnickým myšlením a vysvětluje se to dědictvím římského práva, jehož pozice byla ve středověké církvi tak silná. Ale důvody jsou jiné. Celou historii hříchu nelze interpretovat jinak než právnickým pojmoslovím, a to proto, že právo je řádem bytostí, které mají svobodnou vůli. Právnické pojmy ve výkladu o spasen nevnesla systematická teologie, ale nalezla je přímo v biblických textech: smlouva lidu božího, její porušení ze strany člověka, boží soud a trest, který zvláštním paradoxem postihuje Syna božího jako zástupnou oběť, dále spravedlnost takto naplněná, což je zároveň obnova řádu mezi Bohem a člověkem. Všechny tyto představy, pochopitelné jenom ze světa právní skutečnosti, jsou jedině schopny učinit pochopitelným úhrn vztahu mezi člověkem a Bohem. Nejsou to jediné právní pojmy, jimiž se od počátku, od starozákonních textů, v bibli operuje. Sám pojem evangelia ve smyslu amnestie, smazání dluhu ve významu odpuštění hříchů, všechny vyjádření poměru mezi člověkem a Bohem /19/ jako totální závislosti ve smyslu absolutní vlastnické dispozice, prostě každý vztah mezi nimi je přímo v bibli vyjádřen poměrem právním. Neboť v době vzniku biblických knih je i otcovství a synovství přesným právním poměrem, i když tuto kategorii přesahuje. Jen boží láska, která je centrálním tématem celé bible, převyšuje všechny kategorie. Ale lidskému pochopení se může přiblížit jen na dialektickém pozadí spravedlnosti.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 18-19.)

Božena Komárková (1957)

Být člověkem znamená ptát se po pravdě. Vědomí, že život má určitou míru, podle které má být žit, patří k prapodstatě lidství. Žádný život nemůže být žit bez rozlišování dobra a zla. Život se vždy řídí podle zákona. Přijímá-li člověk život jako službu,, nachází teprve životní rovnováhu, životní radost. Tam, kde z lidského života zmizela otázka po pravdě, nejde o neuvědomělý život na úrovni zvířete, ale o život zvrácený, život pod úrovní zvířete. Člověk nežije nikdy nevinně, mimo dobro a zlo. Pokusí-li se být mravně neutrální, dochází nejen k rozkladu jeho lidství morálního, ale i fyzického. Protože člověk nemůže žíti jinak než s touto otázkou po pravdě, není možné, aby zůstával sám svůj. Pak se rozkládá nejen on sám jako individuum, ale také lidská společnost. Toto všecko spolu souvisí docela bezprostředně.
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81.)

Božena Komárková (1948)

Otázku, jak pravda vítězí, předchází otázka jiná, podstatně charakterizující dobu, ve které žijeme. Je to Pilátova otázka po pravdě samé: Co jest pravda? V naší době nabylo toto slovo příliš silné politické příchuti, příliš zájmového a propagačního charakteru, takže jeho pravý smysl nám skoro zmizel. Je proto nutno nejprve očistit a vrátit mu jeho význam, jak je dán již podstatou našeho jazyka.
Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravosti má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou a normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce být absolutní, se v naší době ztratil. …
(Jak vítězí pravda, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 33.)

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)