Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Samozřejmě je tu vážná otázka, zda onu „tvořivost“ nebo „ničivost“ můžeme vůbec legitimně připisovat času samému – jde vlastně spíš jen o aktuální přítomnost. Ovšem aktuální přítomnost, ať jakkoli časově rozměrná (a nikoli bodová), nikdy nezahrnuje celou událost (leda v nejjednodušších případech), takže pouhý postup od jedné aktuální fáze k druhé ještě nemá a ani nemůže mít zcela ničivý význam, neboť vždy něco z události (nejen mimo ni, mimo její integritu) zůstává ještě součástí příslušného událostného dění. Takže mluvme o „času“ jen prozatímně a jaksi zástupně: je udělení (přidělení) lhůty či termínu zároveň tvořivé i ničivé? Není naopak třeba je chápat jako základní podmínku oné přesouvající se „přítomnosti“ ve světě resp. ve svém vlastním okolí (prostředí)?
(Písek, 130831-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Prostorové dimenze jsou jakoby volným místem pro pohyby všemi směry. Naproti tomu v čase se nemůžeme volně pohybovat, neboť čas daleko spíše pohybuje námi, mění nás, způsobuje, že stárneme, ale opačný směr nám neumožňuje, nýbrž zakazuje: mládnout nemůžeme. Zatímco v prostoru o směru svých pohybů rozhodujeme my, v čase nemůžeme rozhodovat o tom, kterým směrem se dáme (navíc v čase jsou jen dva směry, a jeden je nadto zakázaný). Z toho vyplývá, že to, co provedli fyzikové, zejména teoretiční fyzikové, že čas prohlásili za jednu z dimenzí světa a nadále myšlenkově pracují jen s „prostoročasem“, je z filosofického hlediska hrubě mylné. To, že se v některých (zejména „vědeckých“) kontextem může čas jevit jako dimenze a s časem lze jako s dimenzí počítat (tedy matematicky počítat, kvantifikovat časové distance apod.), je dokladem toho, že tu nějaký hlubší vztah mezi prostorovými dimenzemi a časem vskutku jest, ale to ještě zdaleka nemůže znamenat, že s časem můžeme „zacházet“ jako z dimenzí: všechna naše zkušenost tomu přece odporuje! Nikdo nemůže aktivně nic udělat zpátky do minulosti ! A stejně tak nemůže udělat něco napřed do budoucnosti jinak než tím, že vypracuje plán (projekt) a pustí se do práce. Práce je aktivita – a každá aktivita je zaměřena do budoucnosti, i když všechny její výsledky, produkty „odcházejí“ do minulosti (a v nejlepším případě nějaký čas zůstávají, přetrvávají, aniž se ihned rozpadly).
(Písek, 150623-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Chceme-li uvažovat o času jakožto kontinuitě, musíme rozhodnout především o tom, jak chápeme sám čas a jak chápeme směr jeho „plynutí“. Základním problémem, ne-li rozporem se v případě, že budeme uvažovat o „obecném času“, nutně stane směr časového plynutí. Jsme totiž navyklí (na rozdíl od dávných časů) považovat to, co už uplynulo, ze něco, co už necháváme za sebou, tedy co je „za námi“, zatímco to, k čemu ještě nedošlo, za něco, co máme teprve „před sebou“, a předpokládáme proto s jakousi samozřejmou jistotou, že „čas“ plyne ve směru od minulosti do budoucnosti, že tedy přítomnost má své kořeny a svůj původ v tom, co jí bezprostředně předchází. Tak také se díváme na dění ve světě kolem sebe: včerejšek předchází dnešku a zítřek má teprve přijít. V tomto vidění či vnímání „času“ nás upevnilo myšlení kauzální, které příčinu vidí vždycky v minulosti (Aristotelés byl výjimkou, protože počítal také s příčinou budoucí, tj. s cílem, causa finalis). Je zřejmé, že toto chápání je pevně spjato a dokonce podmíněno tím, že se na „čas“ díváme zvnějšku, jako vnější pozorovatelé. Ovšem „čas“ zaznamenávaný a pozorovaný zvnějška je nutně pouze „čas obecný“, nikoli „čas pravý“, tj. čas skutečně se dějící. Ten totiž je neoddělitelný od samotného událostného dění, A sám „vlastní“ neboli „pravý čas“ se děje ve stejném směru, v jakém se děje sama událost. Jen takovýto „pravý čas“ je kontinuální, spojitý, protože je vlastně jakýmsi „časovým polem“, které dějící se událost vytváří kolem sebe ve svém okolí. Ale právě tak, jako celý svět, „všehomír“, není možno chápat jako jednu jedinou obrovskou událost, ale jen jako pluralitu událostí, je také „obecný čas“ pluralitou nejrozmanitějších „pravých časů“. To je ostatně také vlastním důvodem pro to, že „obecný čas“ nemá žádné univerzální „teď“, žádnou pro celý svět jednotnou „přítomnost“. A z téhož důvodu neplatí v „obecném času“ žádná univerzální sukcese, žádné univerzální (a nezměnitelné) „před“ a „po“, nýbrž jen sukcese pragmatická (praktická, místní).
(Písek, 150102-2.)

James Graham Ballard (1982)

… Byl to svět vyživovaný časem.
(J.G.Ballard: Mýty blízké budoucnosti. Winston Smith, Praha 1994, str. 41.)

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)