Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Clifford D. Simak (1952)

...a život je dar, o který je třeba /15/ pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
(7533, Prstenec kolem slunce, Praha 1995, str. 14-15.)

Božena Komárková (1957)

Všecka krize lidské společnosti vzniká tím, že lidem mizí tato otázka a že už nemohou zůstávat na lidské rovině. Včera ve vašich diskusních skupinách právě studenti říkali, že v prostředí jejich přátel a kolegů čiší „otrávenost“. To je stav, do kterého se člověk dostává, když ztratil vědomí, že lidský život potřebuje ospravedlnění něčím, co není z něho samotného. Všude se mluví o tom, čemu se říká páskovství, o tomto záporném zjevu vykořeněných lidí, kteří ztratili atitudu, o které mluvím, kteří ztratili vědomí, že lidský život musí být žit pod zorným úhlem něčeho, co je víc než lidský život. Tam, kde se lidský život stal samoúčelným, byl člověk vyvrácen ze své rovnováhy. Nemá oporu. Zůstal sám v sobě, omezen na sebe. Ztratil vztah k vnějšímu světu. Teď je to člověk, který neví, co počít sám se sebou, protože tak překompenzovává sám sebe, protože sám sebe klade do středu všeho dění. Je sám sobě absolutně důležitý. Klade na sebe jediný a docela jednoznačný důraz, ale místo aby se tím posílil, sám sebe rozkládá. Když /82/ si odmyslíme onu hysterickou neelegantní eleganci, kterou se páskovství vyznačuje po formální stránce, vidíme, jak jsou všecky životní zájmy těchto lidí obráceny k tomu, aby se zmocnily všech senzací, které jim svět může poskytnout. To je člověk, který se dává vést jenom svými instinkty, které jej vedou k neodpovědnému sexuálnímu životu, k hledání kriminalistických senzací, ve kterých pak končí.
Zde vidíme nejen rozklad individuálního člověka, ale také rozvrat společnosti. …
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81-2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1894)

... Nemá-li život lidí myslících být řetězem jednotlivých episod – a takového života člověk jen poněkud myslivější a opravdovější prostě nesnese – musí být všecky práce myšlenková, i praktická, založena na jistém a pevném základě filosofickém. Buď si ten základ jakýkoli, ale každý, kdo skutečně myslí, jej má, mít jej musí.
(6746, Česká otázka + NNK, Praha 61948, str. 9.)

Božena Komárková (1948)

Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravost má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou i normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního, samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce býti absolutní, se v naší době ztratil. Ať vědomě či nevědomě, pro lidi našeho věku a hlavně pro mládež, která během svého krátkého života byla postavena před fakt několikeré změny oficiálních pravd, se pravda stala něčím, co nestojí nad člověkem, ale vychází z člověka a je výrazem jeho biologických a nebo jinak pojatých zájmů. Nikoli pravda je mírou člověka, ale člověk je mírou pravdy, a není-li tu přímo cynického tvrzení, že člověk prohlašuje za pravdu, co se mu hodí, vysvětluje se určitý názor člověka a tudíž jeho pravda jako důsledek jeho psychologického typu nebo vnějších životních podmínek.
Tato degenerace pojmu pravdy, který vyústila v obrácený vztah mezi pravdou a člověkem, způsobuje, že pravda vůbec přestává existovat. Pravda svou podstatou může existovat pouze v singuláru. Obrácený poměr pravdy a jejího nositele vyústil v celou škálu tzv. osobních nebo subjektivních pravd, které mohou mít svoje oprávnění jenom za předpokladu, že jsou nedokonalým lidským vyjádřením Pravdy, která svou podstatou může býti jenom jediná. Avšak vědomí jedinosti a jedinečnosti pravdy stále hlouběji mizí z lidských myšlenek a srdcí ...
(Jak vítězí pravda, přednáška v Novém Městě n. Met. 1948, otištěno in: Modrá kniha J. Němce a S. Karáska, Praha 1992, str. 25.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Slovo „život“ má vícero významů. Řekové měli dva různé termíny, zoé a bios, ale už v latině se oba termíny překládaly jedním slovem, totiž vita (vivus, vitalis atd.). Také v češtině nám druhý termín chybí, a tak musí o ba významy nést slovo jediné, totiž právě „život“. Proto musíme vždy dobře vědět, který z významů chceme mít na mysli. Ve starém Řecku se citovalo úsloví, že nejlépe ze všeho je se vůbec nenarodit, a že hned to druhé nejlepší je po narození co nejdříve zemřít. Možná, že právě proti tomuto výroku se obracelo jiné přesvědčení, že život je dar (už také proto, že v tom slově bios bylo vždy také cosi násilného až násilnického); to slýcháme v křesťanských kruzích dodnes. Je to správné? Chápeme-li slovo „život“ jako „života běh“ (Lebensdauer), tak to jistě neplatí obecně, protože pro některé lidi je jejich život jen bída a utrpení. Mnohem neutrálnější je řecký termín zoé (život jako způsob pobývání na zemi, ovšem také čas nebo doba života, Lebenszeit, někdy také Lebensgut nebo Lebenserwerb, správa života, dokonce majetek). Ale vždy převažuje blízkost substantiva zóon, živočich, živá bytost, živok, stvoření (Geschöpf), tj. nejde o životní události, průběh života, ale o určitý způsob chování, jednání, „pobytu“ na světě. „Biografie“ by tedy měla být popisem událostí, tj. běhu života. Otázkou ovšem zůstává, k čemu je takový pouhý popis (výpis dat) vlastně dobrý.
(Písek, 100918-2.)