Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1948)

Otázku, jak pravda vítězí, předchází otázka jiná, podstatně charakterizující dobu, ve které žijeme. Je to Pilátova otázka po pravdě samé: Co jest pravda? V naší době nabylo toto slovo příliš silné politické příchuti, příliš zájmového a propagačního charakteru, takže jeho pravý smysl nám skoro zmizel. Je proto nutno nejprve očistit a vrátit mu jeho význam, jak je dán již podstatou našeho jazyka.
Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravosti má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou a normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce být absolutní, se v naší době ztratil. …
(Jak vítězí pravda, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 33.)

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Slavné a stále citované místo z Pavlovy 1. epištoly ke Korinťanům kap. 13. bývá chápáno (také v souvislosti s Pavlovým srovnáním lásky s nadějí a vírou, v. 13 a dříve) v tom smyslu, že všechno záleží na lásce, že láska je tím rozhodujícím. Ale to, že Pavel klade lásku na první místo, vůbec neznamená, že na všechno ostatní lze pohlížet jako na něco zbytného, bez čeho se lze obejít. Ovšem nepochybné je to, že Pavel byl přesvědčen, že všechno ostatní pomíjí, jen láska že zůstává na věky. Proto je zvláštní, že v téže kapitole v. 6. najdeme, že láska „spolu raduje se pravdě“. To je ovšem překlad kralických; souvislost by mohla naznačovat, že jde spíš o „pravost“ („neraduje se z nepravosti“ – dtto); samozřejmě se tu nemůžeme odvolávat na etymologii, tj. na řecké pojetí „pravdy“ jako „neskrytosti“. Tak jako „nepravost“ je to, co být nemá, „pravost“ je to, co být má. Dalo by se proto uzavřít, že pro Pavla láska není pouhý cit, ale že je to radostné vykonávání toho, co „má být“, eventuelně radostný souhlas s tím, že se děje to, co „má být“. Tomu ovšem poněkud odporuje několik jiných formulací, totiž že např. láska všechno snáší – tedy i to „nepravé“? Že dále všemu věří – i tomu „nepravému“? Tam jsou nejasnosti. Je-li něco jen „z částky“, je to nedokonalé; a protože všechno – krom lásky – je jen „z částky“, co vlastně znamená to „spolu raduje se pravdě“? A co vlastně znamená to „z částky“ – trochu pravé a trochu nepravé? A láska tomu „všemu“ věří“ – bez rozlišování? Ovšem pokud je rozlišování na místě, je k tomu zapotřebí rozpoznávání – a ovšem rozpoznávání „z částky“, a „to, což jest z částky, vyhlazeno bude“, až přijde „to dokonalé“. Když se tedy láska „spolu raduje pravdě“ a když věří „všemu“ (tady je ten závažný rozdíl mezi pojetím „víry“ a „věření“ u Pavla a u Ježíše!), tedy nutně všemu nedokonalému, tedy „pravému“ jen „z částky“, a nerozlišuje co v tom, več věří a v co doufá, čeho se naděje, pravé od nepravého, musíme si položit otázku, co vlastně z té „lásky“ nepomíjí?
(Písek, 110127-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Dost překvapivě zní tato Bonhoefferova formulace v dopise z vězení z 5.12.43 (6812, s. 149): „jen ten, kdo miluje život a zemi tak, jako by s ní všechno končilo a ztrácelo smysl, může věřit ve vzkříšení mrtvých a nový svět“. A vskutku – a zejména na první pohled – se zdá být toto tvrzení až problematické. Nicméně já mám dojem, že lze porozumět čemusi hluboce pravdivému v té myšlence samé: ten poukaz k „životu“ a jeho „pozemskosti“ nemusí být chápán jako protiva k evangelijnímu důrazu na to, co ve světě není ze světa. Lze to interpretovat a tak „ukázat“ přinejmenším dvojím způsobem. Jednak když se odvoláme na prolog Janova evangelia a na formulaci, že Bůh tak miloval svět, že poslal vlastního Syna jako toho, kdo má svět „spasit“: jak by „věřící“ mohl nemilovat tento svět a život na něm, když sám Bůh poslal svého Syna z tak veliké lásky své? To je interpretace theologická; ale je možná ještě jiné, méně závislá na této tradici. Tento svět, a to znamená tento Vesmír (který se zdá být všemu životu a zejména člověku tak nenakloněn, ba přinejmenším člověku naprosto cizí), musí být chápán jako smysluplné dění, do něhož má člověk (lidstvo) nějak pozitivně zasáhnout a přispět tak k jeho spění a uskutečňování. To se může běžnému objektivizujícímu „vědeckému“ přístupu jevit jako zcela nepřijatelné, a proto asi ten Bonhoefferův důraz na „lásku“, na „milování“ života a země (světa vůbec, ale zcela vyostřeně adresně: země, pozemskosti): pozemskost života není (a nemusí být) v tom šíleně obrovském Vesmíru ničím ztraceným a snad dokonce „zatraceným“, ale člověk (a lidstvo, ale důraz je zejména na každém individuálním, „konkrétním“ člověku) tu má nejen své „místo“, ale své „pravé místo“, své poslání, svou úlohu. – Zdá se mi, že to je možná trochu polemika s tradiční tezí, že jsme „tady na světě“ jen příchozí, že nejsme občany tohoto světa, ale jen nějaké mimosvětné „civitatis dei“. Tento svět má smysl, a náš život má smysl v tom, jak se na smyslu celého světa podílí, jak na něm jen neparazituje (jak by to chtěli vidět někteří teoretikové, upozorňující na to, jak každé negentropické úsilí odčerpává nějakou entropicky se uvolňující – a tedy degradující – energii).
(Písek, 130611-1.)

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)