Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Ne každá otázka je filosofická, a dokonce ne každá otázka může být vtažena do sféry filosofování. Naproti tomu filosofování bez tázání, bez formulovaných (a reflektovaných, tedy zpětně analyzovaných) otázek není a nemůže být opravdovou, pravou filosofií. Právě proto všechny přehledné dějiny filosofie jsou přehledem po tom, co samo o sobě není filosofické a bez náležité interpretace také zůstává mimo rámec filosofie a filosofování. Skutečně filosofické „dějiny filosofie“ uvádějí (a mají uvádět, tj. je to jejich povinnost) do filosofických otázek. A staré (dávné) otázky nemůžeme zpřítomňovat z distance, nýbrž jen tak, že „uvádíme do otázek“, tedy dovnitř problematičnosti, bez níž otázka přestává být otázkou. Můžeme tedy rozlišovat otázky nefilosofické a filosoficky bezvýznamné, potom otázky filosoficky vytěžitelné, otázky předfilosofické, tj. „obsahující“ nějaká filosofémata, a posléze otázky filosofické, jejichž původ je v nějakých filosofématech, tedy předfilosofický, a konečně otázky, které dávají smysl pouze v rámci určité více či méně integrované filosofie (tedy vnitřní otázky určité filosofie, určitého typu filosofického myšlení).
(Písek, 080827-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Je dvojí druh otázek, přesněji řečeno: dvojí druh tázání či dotazování. Obvyklé otázky mají svůj zdroj v tom, že se něco vymyká obvyklosti: najednou si povšimneme, že je něco jinak, než jsme zvyklí. A pak se tážeme, co to vlastně je a odkud se to vzalo, jak k tomu došlo, kdo to sem dal nebo co sem nějak zasáhlo, a podobně. A v takovém případě se zaměříme na jiné skutečnosti, zda také nebyly nějak změněny, zkrátka na souvislosti s okolím a okolnostmi. A pak jsou to ještě docela jiné otázky, na které nám nic z okolností, současných nebo předchozích, zkrátka nic z toho, co bylo a je také skutečné, takže to jako takové můžeme rozpoznat a přezkoumat, nedá a dokonce nemůže dát odpověď. Zde se vlastně dělí lidé na dvě skupiny, na dva houfy (a ty nejsou ve všech dobách stejně veliké resp. ve stejném poměru). Jedni si takové otázky buď vůbec nekladou a považují je dokonce za chybné, mylné a zavádějící; pro takové stačí, že si uvědomujeme a že víme, že to tak je, že k tomu tak a tak došlo, a že k tomu došlo nějak náhodou, okolnostmi, eventuelně „osudem“ apod.; a ti druzí chtějí pochopit smysl toho, k čemu došlo. Pochopitelně si ten „smysl“ různí lidé představují různě: některým stačí, když to objasní“vědecky“, na základě kauzality – vlastně to pak znamená, že zjistí, že to tak muselo být a že na tom nic divného není, že jsme se tomu divili jen proto, že jsme toho dost neznali a nevěděli. A někteří mají za to, že pozornému všechno, co se děje, také něco znamená, že nejde jen o tom,všechno brát na vědomí a poznávat, ale že v tom, co se děje kolem nás, je možno a třeba rozpoznat také jakési pokyny, nějaká znamení, výzvy – a někdy také napomenutí a varování. A proto že cílem myšlení a vůbec vědomí není jen brát věci na vědomí a jen se jim přizpůsobovat, tj. někdy jich využívat, jindy se jim vyhnout, nejčastěji se pak o ně nestarat atd., nýbrž že je třeba věcem kolem nás rozumět, chápat jejich smysl a chápat – alespoň v mezích lidských možností – jejich smysl.
(Písek, 070824-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Steven Weinberg se na jednom místě svého Snění o finální teorii (s. 146) vyjádřil: „Správné otázky nás nenapadnou dřív, než se přiblížíme dostatečně ke správným odpovědím.“ Běžnější je naopak předpokládat, že k správným odpovědím se nedostaneme, dokud nepoložíme správné otázky. A já mám za to, že jak kladení otázek, tak odpovídání na ně musí jít vždy ruku v ruce. Že je otázka nesprávně položena, poznáme většinou až poté, když se na ni pokoušíme odpovědět. A že je odpověď problematická a že o ní lze pochybovat, nás napadne teprve tenkrát, když si položíme otázku, která ze žádné předchozí odpovědi nevyplývá, ale když naopak tu dosavadní odpověď zpochybní a nás znejistí. Nedovedu si představit, jak bychom se mohli postupně přibližovat k správné odpovědi, aniž bychom se tázali znovu a znovu tak, že ty zatím nesprávné nebo jen částečně správné odpovědi podrobíme pochybnostem. A na druhé straně si nedovedu představit ani to, že by někdo mohl položit správnou otázku, ale jinak toho o věci mnoho nevěděl (a už vůbec, kdyby nevěděl nic). Zkrátka a dobře: otázky je třeba klást znale, ale kriticky a zkoumavě; a odpovědi je třeba dávat co nejpřesněji formulované, aby bylo možno prověřovat každý detail rovněž zkoumavě. Rozhodující je tedy ona kritická zkoumavost, nikoli jen odpovídání, ani jen tázání.
(Písek, 120711-1.)

Božena Komárková (1957)

Všecka krize lidské společnosti vzniká tím, že lidem mizí tato otázka a že už nemohou zůstávat na lidské rovině. Včera ve vašich diskusních skupinách právě studenti říkali, že v prostředí jejich přátel a kolegů čiší „otrávenost“. To je stav, do kterého se člověk dostává, když ztratil vědomí, že lidský život potřebuje ospravedlnění něčím, co není z něho samotného. Všude se mluví o tom, čemu se říká páskovství, o tomto záporném zjevu vykořeněných lidí, kteří ztratili atitudu, o které mluvím, kteří ztratili vědomí, že lidský život musí být žit pod zorným úhlem něčeho, co je víc než lidský život. Tam, kde se lidský život stal samoúčelným, byl člověk vyvrácen ze své rovnováhy. Nemá oporu. Zůstal sám v sobě, omezen na sebe. Ztratil vztah k vnějšímu světu. Teď je to člověk, který neví, co počít sám se sebou, protože tak překompenzovává sám sebe, protože sám sebe klade do středu všeho dění. Je sám sobě absolutně důležitý. Klade na sebe jediný a docela jednoznačný důraz, ale místo aby se tím posílil, sám sebe rozkládá. Když /82/ si odmyslíme onu hysterickou neelegantní eleganci, kterou se páskovství vyznačuje po formální stránce, vidíme, jak jsou všecky životní zájmy těchto lidí obráceny k tomu, aby se zmocnily všech senzací, které jim svět může poskytnout. To je člověk, který se dává vést jenom svými instinkty, které jej vedou k neodpovědnému sexuálnímu životu, k hledání kriminalistických senzací, ve kterých pak končí.
Zde vidíme nejen rozklad individuálního člověka, ale také rozvrat společnosti. …
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81-2.)

Božena Komárková (1948)

Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravost má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou i normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního, samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce býti absolutní, se v naší době ztratil. Ať vědomě či nevědomě, pro lidi našeho věku a hlavně pro mládež, která během svého krátkého života byla postavena před fakt několikeré změny oficiálních pravd, se pravda stala něčím, co nestojí nad člověkem, ale vychází z člověka a je výrazem jeho biologických a nebo jinak pojatých zájmů. Nikoli pravda je mírou člověka, ale člověk je mírou pravdy, a není-li tu přímo cynického tvrzení, že člověk prohlašuje za pravdu, co se mu hodí, vysvětluje se určitý názor člověka a tudíž jeho pravda jako důsledek jeho psychologického typu nebo vnějších životních podmínek.
Tato degenerace pojmu pravdy, který vyústila v obrácený vztah mezi pravdou a člověkem, způsobuje, že pravda vůbec přestává existovat. Pravda svou podstatou může existovat pouze v singuláru. Obrácený poměr pravdy a jejího nositele vyústil v celou škálu tzv. osobních nebo subjektivních pravd, které mohou mít svoje oprávnění jenom za předpokladu, že jsou nedokonalým lidským vyjádřením Pravdy, která svou podstatou může býti jenom jediná. Avšak vědomí jedinosti a jedinečnosti pravdy stále hlouběji mizí z lidských myšlenek a srdcí ...
(Jak vítězí pravda, přednáška v Novém Městě n. Met. 1948, otištěno in: Modrá kniha J. Němce a S. Karáska, Praha 1992, str. 25.)