Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodující pojmy, které budeme muset nově upřesnit, protože je budeme potřebovat pro první rozvrh tak zvaných „méontologických“ úvah, jsou následující: dění, událost, celek (sjednocenost, integrita), subjekt (jakožto non-objekt), akce (a reakce), reaktibilita, adaptibilita (přizpůsobivost a ochota k ní), setrvačnost, jedinečnost (a péče o ni), osvětí a situačnost, vnějšek a nitro, předmětnost a nepředmětnost, přítomnost (jako bytí „při tom“), přicházení jako počátek nastávání, reflexe jako obrat k „sobě“, svojskost (jako „bytí sebou“), atd. Toho všeho je zapotřebí, abychom mohli přistoupit ke zkoumání toho pro méontologii vůbec hlavního, totiž „jsoucnosti“, „bytí“ (eventuelně také „jestoty“, „bytnosti“ atd.). A vše se pokusíme vyjasnit na myšlenkovém modelu „události“ a „událostného dění“. Budeme se ovšem muset v některých ohledech opírat také o běžnou zkušenost, i když jen z praktických resp. propedeutických důvodů; jinak ovšem budeme muset být ke každé „zkušenosti“, zejména pak k běžným (každodenním) zkušenostem nadále kritičtí, neboť zkušenost bývá silně ovlivněna nesčetnými tradovanými předsudky.
(Písek, 110702-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Martin C. Putna užil formulace (v knížce o Havlovi), že „pouze užívá pojmového jazyka filosofů“ (a odvolává se přitom na Edwarda F. Findlayův příspěvek do sborníku „Transdisciplinární gratulovník Ivanu M. Havlovi k šedesátým narozeninám“, OIKOYMENH 1999 – možná, že to převzal odtamtud, to by bylo třeba zkontrolovat). Ale co to je „pojmový jazyk“? Není to nesmysl? Pojmy jsou záležitostí myšlení, nikoli jazyka. Do jazyka mohou náležet jen termíny, jichž filosofové užívají pro označení celé hromady nějak příbuzných či jinak blízkých intencionálních „objektů“ (předmětů), tedy pojmových konstruktů.
(Písek, 110526–1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Předpokládejme, že nám jde o „skutečnost“, tedy o „myšlení skutečnosti“; pak je na místě otázka, jaké „prostředky“ k tomu potřebujeme a také jaké „metody“, abychom těch prostředků dokázali co nejlépe využít. Mezi těmi „prostředky“ jsou nepochybně velmi důležité vhodné (náležité) pojmy. (Ty ovšem nikdy nemůžeme zcela oddělit od způsobů jejich „použití“, ale to v tuto chvíli necháme stranou.) Především tedy si musíme vyjasnit, co budeme rozumět „skutečností“. Ale abychom to mohli učinit, potřebujeme k tomu některé další pojmy (resp. náležité vyjasnění příslušných „podpojmů“, o jejichž původu nyní také nebudeme jednat). Hlavní náležitostí každé skutečnosti se zdá být to, že „jest“. Zde musíme prozkoumat, co vlastně toto sloveso (býti, jest) a jeho odvozeniny (bytí, jsoucí, jsoucno, jsoucnost, event. jestota atd., také bylost a budost aj.) znamenají, případně jaké nové, upřesněné významy jim sami dáme a s jakými tedy nadále hodláme pracovat. Abychom mohli
(Písek, 120405-1.)