Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

Pojem přirozeného práva srostl s evropskou civilizací již od doby antiky a teprve vlivem empirické vědy byl v minulém století z různých stran zproblematizován natolik, že v evropské právní vědě přestal platit. Ale v lidské psychologii se udržuje nadále a v současné době, kdy tolik právních skutečností bere za své, má naopak tendenci být pro mnohé lidi zárukou jistoty dávno vydržených a nyní ohrožených pozic a být nadto zárukou řádu vůbec.
Neboť přirozenému právu se od pradávna připisovala ta výborná základní vlastnost, že je produktem čistého rozumu. Proto jsou jeho pravdy tak evidentní jako pravdy matematické. Řád, který vychází z přirozeně právních zásad, je proto jedině platný a je poslední odvolací instancí ode všeho, co by jeho zásadám odporovalo. Apriorita přirozeného práva je ovšem iluzí. Ve skutečnosti se v něm vždycky jako evidentní promítaly sociální skutečnosti, které byly v té době vybaveny nejširším sociálním konsensem, nebo sociální postuláty, k nimž se dobové potřeby počaly obracet. … Proto také všechny přirozeně právní teorie sdílejí týž osud. Jejich výsledkem byl vždy týž reflex dané sociální skutečnosti, na niž autor reagoval kladně či záporně, podle toho, kam ho vědomě či nevědomě vedla jeho osobní pozice. Proto se dokázaly všechny právní materie, navzájem si zcela odporující: otroctví i lidská rovnost, individuální vlastnictví i komunismus, monarchie i demokracie.
Jediné, co zůstalo všem těmto teoriím společné, je řada formálních pojmů, které jsou nějakým způsobem reflexí práva vůbec. Je to především představa řádu, který „má být“, což znamená, že jeho platnost pochází z vyšší roviny než prosté lidské chtění, a proto toto chtění zavazuje. Tak je přirozené právo vždy derivátem nějaké metafyziky, jejím promítnutím do sociálních /16/ vztahů. Sociální skutečnost je v něm vždycky reflektována skutečností nadsociální, filtrem nějaké teorie, v jejímž zorném úhlu se sociální řád jeví jako část kosmického celku a musí proto odpovídat jeho zákonitým principům. Řádovost a zákonitost je totéž. Je to norma, pod kterou má být jak sociální, tak individuální život žit. Splnění této podmínky se nazývá spravedlnost. Je to další pojem od pojmu řádu a práva neoddělitelný a odrážející jej v tom smyslu, že co „má být“ je splněno. Neboť v lidské psychologii je právo jen tehdy právem, je-li spravedlivé. A naopak všude, kde je právo, je i řád, a to z toho důvodu, že je tam spravedlnost. Pojem nespravedlivého práva je pro lidskou mysl kontradikcí. Každá nespravedlnost právo jako takové odmítá. Obojí má současně i přídech stability a neotřesitelnosti. …
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 15-16.)

Božena Komárková (1981)

… Zázemím tolerance není lhostejnost vůči pravdě, jak dokazovali různí teoretikové sekulárního křídla osvícenství. Lhostejnost stejně jako dogmatismus legitimují v poslední instance jenom bezohledný boj z pozice silnějšího. Zázemí skutečné tolerance je víra v bezbrannou pravdu, která nevede k panování nad lidmi, ale k jejich svobodě. Je výrazem humanismu založeného na víře v duchovní statky.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (1977)

„Přítomnost“ už etymologií napovídá, že jde o bytí „při tom“; česká filosofie musí toho slova používat „po srsti“ těchto konotací a ne proti nim či prostě nezávisle na nich. Znamená to, že nejde o práh, o splav či jez, kde budoucnost přepadá do minulosti, nýbrž o více či méně rozsáhlou oblast „zpřítomnění“ určitého rozsahu minulosti i budoucnosti (rozvedením uvedeného přirovnání bychom mohli předběžně naznačit, že jde o jakousi přehradu, kde se zdrží množství vody, která by už dávno byla dole na řece; ale žádné přirovnání není dokonalé, každé kulhá (v tomto případě zejména směrem k „ budoucnosti“). Minulost i budoucnost jsou v jistém rozsahu přitaženy, vtaženy, vintegrovány do „konkrétní“ přítomnosti, tj. právě tak, že jsou (a aby byly) „při tom“. Toto rozšiřování přítomnosti je mnohem spíš „srůstáním“ minulosti a budoucnosti (pochopitelně v jistém výběru a rozsahu) než nějakým časovým „tokem“, jak jsme si navykli se na věc dívat. Jde vlastně o dvojí aspekt tohoto srůstání: srůstá kus minulosti a kus budoucnosti do konkrétní přítomnosti, a srůstá kus vnitřní, subjektní skutečnosti s kusem vnější, objektní skutečnosti. Čas je tak vázán vždy na konkrétní dění, konkrétní událost. Čas je proto vždy vztažen, spjat s takovouto nějakou srostlicí, totiž událostí, ve většině případů pak s událostným subjektem.
Subjekt má svou přítomnost, tj. „při-tom-nost“, tj. rozsah toho, čím není, ale co strhuje nebo už strhl do své „při-tom-nosti“. Minulost a budoucnost, kterou nestrhl do své přítomnosti, tj. kterou neučinil svou přítomnou minulostí a přítomnou budoucností, pro něj jaksi „nejsou“ resp. jsou pro něj čímsi, co je „mimo“ něj, co jej přesahuje, transcenduje. Cesta k tomu, co jej takto transcenduje, se mu otevírá teprve přes LOGOS, přes svět řeči, jehož obyvatelem se nejprve musí stát. (To je cesta otevřená pouze subjektům nejvyšších úrovní.) Teprve svět řeči umožňuje subjektu (vysoké úrovně), aby vintegroval do své přítomnosti nejenom už „svou“ minulost a „svou“ budoucnost, ale minulost a budoucnost, která jeho subjektní svět nezměrně přesahuje. Díky tomu přestává být uzavřen ve svém osvětí a stáván se obyvatelem světa. Svět se tak může stát světem lidského subjektu díky tomu, že sám subjekt se otevírá, a to tak, že se otevírá otevřenosti. Svět musí mít svou stránku, jíž zůstává v distanci, jíž podržuje něco z předmětnosti, tedy předmětnou stránku, ale musí mít také to, co předmětem být nemůže a není, svou hlubokou budoucnost, budoucnostní dimenzi a zakotvenost. Tak se svět stává quasi subjektem, či snad přesněji pseudo-subjektem.
To je nesmírně významná věc, že svět není skutečným, pravým subjektem, nýbrž …
(seš. R 1977-5, § 35, str. 28-34; SSŽ, Vysočany, odpoled. – Praha, 770915-1a.)
… Svět musí mít svou stránku, jíž zůstává v distanci, jíž podržuje něco z předmětnosti, tedy předmětnou stránku, ale musí mít také to, co předmětem být nemůže a není, svou hlubokou budoucnost, budoucnostní dimenzi a zakotvenost. Tak se svět stává quasi subjektem, či snad přesněji pseudo-subjektem.
To je nesmírně významná věc, že svět není skutečným, pravým subjektem, nýbrž pouze jakousi nápodobou subjektu, která sice má jako on vnitřní i vnější stránku, ale nikoli „svou“ vnitřní a vnější stránku, nikoli stránky integrované, srostlé, „konkrétní“. Právě tato neintegrovanost a nesrostlost obojí stránky umožňuje a zakládá konstituci takových „útvarů“ resp. „výtvorů“, jako je např. umělecké dílo. Ale to sem nepatří; to vede k jiným souvislostem.
Proto také svět nemá žádnou samostatnou přítomnost, nýbrž co do přítomnosti je pluralizován – není nikdy celý, tj. jakožto celek, „při všem“, „při tom“. Přítomnost zkrátka nemůže být a není za žádných okolností absolutní; absolutní přítomnost neexistuje. (Důsledkem je relativita „současnosti“ v předmětném, objektivistickém smyslu; proto si ponecháme termín „současnost“ pro zcela jiný než běžný význam, totiž pro společnost času: dvě události jsou současné, když mají v některém ohledu společný čas – a to znamená, že jsou časově nějak integrovány a koordinovány, čili že existuje superudálost, která je v jisté míře zapojí do svého vlastního dění a učiní z nich jeho složky a součásti.) Přítomnost tedy není (není „dána“ teď), nýbrž děje se, a to tak, že je integrována z „menších“ a „nižších“ přítomností. Zároveň však i nejelementárnější „přítomnost“ znamená být „při tom“, tj. při něčem druhém, jiném – čili reagovat na to. Časování je sice původnější než reagování, ale pouze díky reaktibilitě (a reagování) se časování může integrovat v rozsáhlejší celky (superudálosti). Čas, jak mu běžně rozumíme, je v reaktibilitách nejrůznějších úrovní založen a je jimi přímo konstituován a nesen.
(seš. R 1977-5, § 35, str. 28-34; SSŽ, Vysočany, odpoled. – Praha, 770915-1b.)

Ladislav Hejdánek (1998)

... Patočka má takovou krásnou myšlenku: Z velkých světových náboženství jedině křesťanství porozumělo do hloubky tomu, že cílem není odstup od reality, ale nový přístup k ní. Že to je jen jakási příprava na to – znovu se do světa dostat. Všechna ostatní náboženství jsou zaměřena na odchod – do nirvány nebo do sedmého nebe. Jedině křesťanství má myšlenku inkarnace: Bůh nám je k ničemu, jestliže nepřijde jako člověk doprostřed tohoto světa.
(Potřebujeme novináře, kteří začnou dělat věci jinak, rozhovor s Bobem Fiedlerem, Lidové noviny, příloha Orientace, roč.2, č. 12, 21.3.98, s. II-III.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ludwig Wittgenstein začíná svůj Tractatus logico-philosophicus několika tvrzeními (či „tezemi“) o „světě“. Je to zvláštní začátek, a divný je také způsob, jak o světě mluví. Nemám však nyní v úmyslu vyhledávat v tom nedostatky a vážné chyby. Spíš mi jde o to, jak by se to dalo provést jinak. Odmítneme-li objektivace nejen jako počátek „světa“, ale i jako počátek našeho (nebo číhokoli jiného) pojetí světa resp. porozumění světu (tam, kde ještě o pojetí nelze mluvit), je zřejmé, že od samého počátku je na nás (ale ve skutečnosti na každém „subjektu“ v nejširším smyslu), abychom nějak reagovali na to, co je kolem nás, jakmile to začínáme registrovat jako „něco“, tj. jakmile nám to „dává smysl“, takže to můžeme uložit do své „zkušenosti“. Svět je tedy pro nás především a v naprosto první fázi světem našich prvních zkušeností; není to tedy svět „objektivní“, který bychom mohli nějak hypostazovat a hypoteticky předpokládat. Je to svět námi postupně „osvojovaný“, svět, v kterém se – podle okolností – cítíme někdy více, někdy méně „doma“, kterému přivykáme, ale který zároveň mám tendenci si přizpůsobovat, upravovat jej, a to nejen prakticky, ale také ve svém pochopení. Teprve v momentě, kdy jsme schopni o své „adaptaci“ ke světu i o „přizpůsobení“ svého „obrazu“ světa zapochybovat a podrobit je kritickému přezkoušení, v němž předpokládáme, že je skutečný svět něčím, v čem se musíme stále lépe a za pomoci nových přístupů do hloubky i do detailů vždy přesněji a náročněji orientovat, jsme schopni tu a tam vykročit za hranice svých přizpůsobení a svých adaptací a zaměřit se na „svět sám“. Wittgenstein to odmítá, a poněkud nelegitimně prohlašuje, že svět je „vše, co je zkrátka tak“, aby to ihned dovyložil, že je určen „fakty“ – a míní tím (aspoň doufám) to, co je výsledkem našeho „dělání“ (facere, factum est), tj. co je námi (ať už individuálně nebo kolektivně) „uděláno“. Tady je strašně důležité pochopit, jak nezbytná je cesta tzv. objektivace, kdy se vskutku pokoušíme poznat věci, jak jsou. A zároveň je neméně zapotřebí pochopit, že to nemůžeme úspěšně dělat jinak, než za pomoci „dělání“, tj. praxe. Proto nikdy nemůžeme svět redukovat na to „všechno, co tak zkrátka jest“, ale vždycky musíme pomatovat na to, že my (a to nejsme jen my sami osobně, ale my lidé vůbec, a také my živé organismy vůbec, a my subjekty vůbec – bez tohoto domýšlení se dopouštíme omylů) k tomu světu náležíme, že tedy vlastně – vposledu ! – nic není „prostě jen tak“, nýbrž že všechno je tak, protože to na sebe takto „reaguje“ (nebo nereaguje), takže to zásadně může být i jinak, byť jen v malých dávkách a zprvu jen v detailech.
(Písek, 081205-2.)