Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Božena Komárková (1978)

... Víra v pokrok předpokládala, že stále ubývá záporu a přibývá kladu. ...
... (Mezník: ...) ...
Jestli mně je na tom něčeho líto, je to především to, že idea pokroku vytvořila jeden čas a jedno lidství. Všecko lidstvo jde jedním směrem. Kdežto teď, když toto hledisko vystřídala kulturní morfologie, jednota lidstva přestává být realitou i postulátem. /30/ Spenglerem počínaje je každá kultura – se říkalo – uzavřený útvar, v němž platí spíše biologické zákony. Každý ten morfologický útvar jest více méně uzavřen. V tomto pojetí stojí kultury vedle sebe a nikoli nad sebou. Proto morfologie historická začala rozkládat i vědomí jediného cíle a jediného lidství. To se ovšem tak zrůdně projevilo i v nacismu. Teď je otázka: má lidské konání a snahy, každá lidská odpovědnost vůbec smysl, jestliže se vzdáme představy pokroku?
(Božena Komárková a její hosté, Heršpice 1991, str. 29-30.)

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997,
s. 37-8.)

Božena Komárková (1981)

… Podmínky svobodného a tolerantního spolužití nám umožnily vzkříšení národního života. Na nich také záleží jeho morální regenerace, po které se nyní volá ze všech stran. Je to důkaz o naléhavosti tohoto úkolu pro přítomnost i pro budoucnost. Základnou současného zápasu se stal respekt k důstojnosti člověka, formulované v první rovině lidskými právy. Program byl šťastně vytyčen úkolem, vytvářet z odpovědné iniciativy všech, kdo k ní nabyli odvahy, uprostřed úhoru zcela zmanipulovaného života skupiny, v nichž se žije věrohodně, bez onoho takticky nebo i jinak doporučovaného „jakoby“, jež se znovu stává naší přirozeností. Společný zápas o autentickou budoucnost je také cestou ke smíření hořkosti z dávné i nedávné minulosti. Tolerance je jeho podmínkou. Z rozpětí skoro šesti století do toho zápasu dodnes volá Hus svoje napomenutí: abyste dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli !
Je to výraz staleté kontinuity duchovních hodnot, které jsme společně přijali.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 23.)

Božena Komárková (1952)

… Věcné vztahy jsou vždy vyjádřeny nějakou formou vlastnických poměrů. Dlouhá staletí se tak dálo zásadou soukromovlastnickou, v současné době kolektivistickou. Věcné vztahy jsou snadněji racionalizovatelné a řádově zvládnutelné než vztahy mezi lidmi. Jsou také druhotné, neboť zůstávají v kategorii prostředků pro lidské cíle. Proto zkušebním kamenem každého řádu není organizace poměrů věcných, ale lidských. Neboť žádný řád není s to v sebe člověka cele uzavřít. Ačkoli jej omezuje a plní řádovou funkci právě tím, že na daném omezení trvá, není v jeho moci a nemůže být také jeho cílem vyjádřit člověka řádově beze zbytku. Proto je otázka řádu zároveň otázkou lidské svobody. Je to otázka pro křesťany. Svoboda není „institucí“ přirozeného práva. Nepřichází do právních řádů shora, aby v nich byla reflexem věčných platónských idejí, které existují nezávisle na člověku. Svobody je mezi lidmi a odtud i v jejich právních řádech tolik, kolik je jí v lidském svědomí, probuzeném slyšením božího slova. Není pro ni jiné záruky, než že proniká do společnosti zdola věrností těch, kdo jsou svobodni, poněvadž jsou poslušni Bohu.
Je omyl domnívat se, že přirozené právo zaručovalo platnost práv lidských. Tato práva mohla mít vždy svou platnost jen jako součást právního řádu. Jejich nejistota v současné právní skutečnosti je jen úměrná hloubce převratu, kterým jsme prošli. Otázka lidské svobody však může být v novém právu zodpovězena stejně málo jako v řádech jiných. Lidská svoboda, překračující každý řád svou vlastní dimenzí, není řešitelná z dimenze řádu právního. Křesťan ji pochopí jen ve světle božího řádu, který zjevil Ježíš Kristus. Je to ochota k oběti. Jen v ní se otvírá tajemství lidské svobody a její regenerace také v laických řádech.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 21.)