LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2010)

Pokud bychom vůbec byli ochotni uznat něco takového jako „bezprostřední zkušenost“ (jak to je zvykem v anglosaském empirismu), pak bychom museli trvat na tom, že ona zdůrazněná „bezprostřednost“ znamená jediné, totiž že nějaký vliv či podnět vnější má beze všeho zprostředkování nějaký následek, konstatovatelný na některém smyslovém orgánu jakožto cosi, co může být eventuelně i zakoušeno, ale co rozhodně nemůžeme již samo io sobě považovat za cokoli, co by už eo ipso bylo „zakoušeno“. To případné „zakoušení“ můžeme jen dodatečně připustit, ale jen za předpokladu, že to opravdu bude zakoušeno, a to zakoušeno jakožto „následek“ onoho vnějšího vlivu. Pak ovšem vzniká otázka, jak vůbec takový následek může být zakoušen, pokud zůstal právě jen vnějším následkem nějakého vnějšího vlivu či působení. Jak se vůbec takový následek vnějšího působení může svou povahou lišit od onoho působení, které by bylo možno konstatovat v případě, že by působilo jiným směrem, třeba na jiný smyslový orgán, anebo vůbec na něco jiného? Opravdovou „zkušeností“ se takový následek totiž může stát jen za předpokladu, že nezůstane pouze u vnějšího následku nějakého rovněž vnějšího popudu či vlivu, ale že tam dojde k něčemu, co už nelze chápat jako zcela a pouze „vnější“. Ke „zkušenosti“ totiž ex definitione náleží, že to je přinejmenším také cosi niterného, vnitřního, subjektního a subjektivního. Kde se toto „vnitřní“ či „niterné“ bere, když budeme trvat na zmíněné „bezprostřednosti“? Chceme-li totiž vskutku uvažovat a mluvit o „zkušenosti“, musíme nezbytně předpokládat nějaký subjekt, o jehož zkušenost půjde (resp. musí jít), neboť pouhá „následek“ nelze považovat za jakousi ne-subjektní samostatnou zkušenost (jakýsi objektivní „atom“ zkušenosti), přiřaditelný dodatečně někdy tomu, jindy jinému subjektu. Ale právě takový subjekt (a jeho schopnosti) potom nutně musíme chápat jako to „zprostředkující“, bez něhož žádné „přisvojení“ onoho následku není možné ani myslitelné.
(Písek, 100903-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zkušenost předpokládá paměť; kde je paměť nedokonalá nebo slabá, je oslabená také zkušenost. Rozhodující je však to, čeho se zkušenost (a tedy také paměť) týká. Hrubou chybou anglosaské empiristické tradice bylo, že počítala jen se smyslovými „daty“ či „informacemi“; krajně redukcionistický byl zejména senzualismus. Zkušenost se může týkat mnoha „skutečností“ (a zážitků se „skutečnostmi“), pro které smyslové vnímání samo bylo jen čímsi okrajovým, eventuelně mohlo dokonce chybět vůbec. Např. zkušenost s myšlením, s určitými myšlenkovými postupy, se týká „skutečností“, k nimž nebylo zapotřebí je do vědomí nějak „vnášet“, protože tam jsou už původně „doma“.
(Písek, 081110-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zkušenost je ex definitione (aspoň v obecném povědomí) záležitostí toho, co se už stalo, k čemu došlo. Odtud běžně chápeme, že dobrá zkušenost vede k opakování, zlá zkušenost k úsilí se něčemu podobnému vyhnout. Závažným problémem je ovšem vztah zkušenosti k tomu, s čím nemáme zkušenost ani dobrou ani zlou: jsme pak odsouzeni k jednání a chování pouze nahodilému? Právě ze zkušenosti víme, že tomu tak není; tou základní chybou je onen předpoklad, že se zkušenost může týkat pouze toho, k čemu už došlo a co je tedy minulostí. Tento předpoklad je totiž s jakousi samozřejmostí interpretován tak, že se zkušenost může týkat pouze toho, co je už pryč, co už není aktuální. Obvykle se zapomíná, že ta minulost nespočívá jen v tom, co už je pryč, ale že se může týkat také toho, co tehdy jakoby přicházelo, co se tehdy jakoby otvíralo a co ukazovalo už tehdy do budoucnosti, A tato tehdejší budoucnost se celá přece nestala minulostí – jaká by to byla budoucnost, která by každým okamžikem kompletně mizela jako dým nebo mlha? Zkušenost se týká, případně může týkat také tohoto přicházení: může to být zkušenost s přicházejícím novým. A tato zkušenost se týká něčeho jiného než toho, že se každé „nové“ rychle stává starým a že pomíjí. Zkušenost s novým je především zkušeností s přicházením nového – a to přicházení nemusí být nutně – ani ve zkušenosti – ponecháváno v minulosti. Zkušenost je přece užitečná právě proto, že může být aplikována znovu, v nových situacích. A zkušenost s přicházením nového může být aplikována v každé nové situaci také – je to zkušenost s budoucností. A celý problém pak spočívá v tom, zda si ze zkušenosti pamatujeme především to, kdy tím novým bylo něco nebezpečného a nás ohrožujícího, nebo spíše to, co i v nebezpečných a hrozivých situacích poukázalo na východisko, na vysvobození ze sevření danostmi. Zatíženost a jakási posedlost očekáváním všeho nejhoršího, to je základem rezignace a selhání; v našem smyslu je to vlastně ztráta „víry“ jako nakloněnosti k činu. A naproti tomu nenechat se udolat ničím, ale vždy znovu hledat východisko s nadějí, že vysvobození je možné, a být naprosto rozhodnut pro to udělat vše, co je v našich silách, je „víra“. A vzpomínka na to, jak jsme z takové situace, která vypadala zcela beznadějně, přece jen vyvázli, znamená (nebo zakládá) zkušenost s přicházením nového, které je překvapením.
(Písek, 081206-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Kant kdysi (v Prolegomenech) napsal, že „nur in der Erfahrung ist Wahrheit“ (když předtím ještě uvedl: „Alles Erkenntnis von Dingen, aus bloßem reinen Verstande oder reiner Vernunft, ist nichts als lauter Schein, und nur ...; Werke IV, S. 114). Skutečný problémem však je povaha oné „zkušenosti“, jakož i to, s čím jsme „udělali zkušenost“. Zcela mylné by bylo mít za to, že pravdu najdeme či získáme pouze ve zkušenosti s věcmi, a docela zapomenout, že jde také o zkušenost s pravdou. Pravda však není věc, a nelze ji ani z věcí odvodit. Je to naopak pravda, která rozhoduje o tom, zda naše zkušenost s věcmi a naše poznání věcí jsou „pravé“, „pravdivé“. Pravost a pravdivost našeho poznání věcí nelze odvodit jen z těch věcí samých; pravda zůstává mírou jak věcí samých, tak našeho poznání těch věcí. Pravdivé poznání věcí je možné je ve světle pravdy samé, a to znamená, že do světla pravdy se musí dostat i to, co poznáváme, s čím „děláme“ nějakou zkušenost. Na a právě proto nelze právem ani opačně říci, že by čistě rozumové poznání (nechám tu stranou ten Kantův rozdíl dvojího „rozumu“) bylo pouhým zdáním, pouhou iluzí. Zkušenost totiž neděláme jen s věcmi, ale také s myšlením, s prací rozumovou a tedy s rozumem; čistě rozumové poznání, které by s nějakým druhem zkušenosti nemělo vůbec nic společného, není možné ani myslitelné.
(Písek, 100303-1.)

Božena Komárková (1957)

Všecka krize lidské společnosti vzniká tím, že lidem mizí tato otázka a že už nemohou zůstávat na lidské rovině. Včera ve vašich diskusních skupinách právě studenti říkali, že v prostředí jejich přátel a kolegů čiší „otrávenost“. To je stav, do kterého se člověk dostává, když ztratil vědomí, že lidský život potřebuje ospravedlnění něčím, co není z něho samotného. Všude se mluví o tom, čemu se říká páskovství, o tomto záporném zjevu vykořeněných lidí, kteří ztratili atitudu, o které mluvím, kteří ztratili vědomí, že lidský život musí být žit pod zorným úhlem něčeho, co je víc než lidský život. Tam, kde se lidský život stal samoúčelným, byl člověk vyvrácen ze své rovnováhy. Nemá oporu. Zůstal sám v sobě, omezen na sebe. Ztratil vztah k vnějšímu světu. Teď je to člověk, který neví, co počít sám se sebou, protože tak překompenzovává sám sebe, protože sám sebe klade do středu všeho dění. Je sám sobě absolutně důležitý. Klade na sebe jediný a docela jednoznačný důraz, ale místo aby se tím posílil, sám sebe rozkládá. Když /82/ si odmyslíme onu hysterickou neelegantní eleganci, kterou se páskovství vyznačuje po formální stránce, vidíme, jak jsou všecky životní zájmy těchto lidí obráceny k tomu, aby se zmocnily všech senzací, které jim svět může poskytnout. To je člověk, který se dává vést jenom svými instinkty, které jej vedou k neodpovědnému sexuálnímu životu, k hledání kriminalistických senzací, ve kterých pak končí.
Zde vidíme nejen rozklad individuálního člověka, ale také rozvrat společnosti. …
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81-2.)