LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Boris Jankovec (2008)

Boris Jankovec: Jan Patočka aneb Úzkou cestou demokracieNa stanici Český rozhlas 3 – Vltava budeme ve středu 6. června, ve 21.45 hod., v rámci pravidelného Radiodokumentu, vysílat premiéru pořadu o profesoru Janu Patočkovi, od jehož narození letos uplynulo sto let. Jde o jakousi poctu osobnosti, kterou například český filosof Ladislav Hejdánek či světoznámý ruský lingvista Roman Jakobson kladou v českých dějinách vedle Husa, Komenského či Masaryka.
Medaile J. A. Komenského pro prof. Hejdánka a prof. Hellera
Při příležitosti životních jubileí udělil děkan Evangelické teologické fakulty UK v květnu 2006 prof. Dr. Ladislavu Hejdánkovi, Dr. h. c., a prof. Dr. Janu Hellerovi medaile J. A. Komenského. Udělením medailí vyjadřuje ETF svým dvěma emeritním učitelům uznání a vděčnost za celoživotní dílo, jímž oba svojí odborností i svědectvím osobní statečnosti přispěli k rozvoji evangelického myšlení v českém prostoru.
Filosof Ladislav Hejdánek (nar. 1927), studoval filosofii u J. B. Kozáka a J. Patočky. Po promoci 1952 se jako politicky nepohodlný mohl svému oboru věnovat jen soukromě, s výjimkou let 1968–1971, kdy byl zaměstnán ve Filosofickém ústavu ČSAV. Od r. 1990 přednášel filosofii na UK ETF a zároveň na Filosofické fakultě, kde byl v r. 1992 jmenován řádným profesorem. V r. 1987 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity v Amsterodamu. Zabývá se zejména otázkou pravdy, vytvořil vlastní koncepci filosofie založené na nepředmětném myšlení. Kromě řady článků publikovaných v samizdatu a po r. 1989 v různých filosofických, teologických i jiných odborných časopisech vydal knižně studie Filosofie a víra (1990), Dopisy příteli (1993, německy 1988, italsky 1989), Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti 1–2, (1997, 1999).
Biblista a religionista Jan Heller (nar. 1925) po studiu teologie a filosofie v Praze a Basileji působil jako kazatel Českobratrské církve evangelické. Od roku 1950 vyučoval na Husově, později Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes UK ETF), nejprve jako lektor biblické jazyky, posléze jako docent a profesor religionistiku a starozákonní biblistiku. V letech 1966–1968 hostoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Kirchliche Hochschule v Západním Berlíně, v letech 2001–2004 na Katolické teologické fakultě UK. Sploupracoval na Českém ekumenickém překladu Bible a na překladu starozákonních pseudoepigrafů, knižně vydal učebnici Nástin religionistiky (1988), Starověká náboženství (s M. Mrázkem, 1978), Bůh sestupující: pokus o christologii Starého zákona (1994, německy 1996), Tři svědkové. Mojžíš – Izajáš – žalmista (1995). Výsledkem jeho celoživotního zájmu o sémantiku biblických jazyků jsou Biblický slovník sedmi jazyků (2000) a Výkladový slovník biblických jmen (2003), jeho kazatelské působení představuje výběr z kázání Jak orat s čertem (2005).

Charles Péguy (1873-1914)

Dokonce i pro hřích je třeba se rozhodnout. Povahy vhodné k hříchu jsou stejné podstaty jako povahy vhodné k milosti. I milost i hřích pocházejí z jednoho království. Je mnoho povolaných, málo vyvolených. A pak ještě obrovský dav těch, kteří se nehodí ani k hříchu ani k milosti. Neboť milost a hřích jsou dva úkony spásy, hermeticky skloubené jeden s druhým. A pak je ještě obrovský dav těch, kteří nejsou schopni ani hřešit; nazvu je intelektuály či intelektualisty v řádu hříchu, milosti, spásy.
Jsem přesvědčen, že je tomu stejně v jakémkoli řádu a že jen málo bytostí je schopno přijímat štěstí stejně jako je jich málo schopno přijímat neštěstí. A pak je ještě obrovský dav těch bytostí, které současně a stejným směrem a stejnou neschopností a stejnou neplodností a sterilitou se nehodí ani k štěstí ani k neštěstí. Nazvu je intelektuály v řádu štěstí. /53/
Stejně tak je tomu i s vášní. Láska je vzácnější než samotná genialita. Je tak vzácná jako svatost. A přátelství je ještě vzácnější než láska. Tvrdit, že vášně jsou schopni všichni, je stejně tak nesprávné a řekl bych stejně hloupé a stejně školácké a do větru řečené jako tvrdit, že všichni jsou nadáni pro sochařství, nebo všichni jsou nadáni pro systematickou analýzu. Všude jsou intelektuálové a existují intelektuálové všeho. To znamená: existuje nesmírné množství lidí, kteří cítí v hotových citech, stejně jako existuje obrovské množství lidí, kteří myslí v hotových myšlenkách, stejně jako existuje nesmírné množství lid, kteří chtějí v hotových aktech vůle, stejně jako existuje nesmírné množství „křesťanů“, kteří mechanicky papouškují slova modliteb. A tak by se dalo pokračovat dlouho, a prošli bychom všem oblastmi a mohli bychom říci: stejně tak existuje nesmírné množství malířů, kteří kreslí v hotových liniích. Je stejně tak málo malířů, kteří se dívají, jako filosofů, kteří myslí.
Toto odhalení všeobecného intelektualismu, /54/ tedy všeobecné lenosti, která spočívá v ustavičném používání šablon, je největší výtěžek a instauratio magna Bergsonovy filosofie.
Je pravda, že drtivá většina lidí přemýšlí v hotových myšlenkách. V naučených myšlenkách. Ale rovněž je pravda, stejně a všude, že drtivá většina lidí vidí skrze již hotové vidění. Skrze naučené vidění. Existuje všeobecná lenost, řekl bych neúnavná lenost.
To jenom práce se může unavit, ale lenost, ale únava se neunaví nikdy. Odhalení této lenosti, této únavy, tohoto trvalého intelektualismu stojí na počátku Bergsonova objevu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 52-54.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson, vyd. NRF, p. 1321.)