Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Boris Jankovec (2008)

Boris Jankovec: Jan Patočka aneb Úzkou cestou demokracieNa stanici Český rozhlas 3 – Vltava budeme ve středu 6. června, ve 21.45 hod., v rámci pravidelného Radiodokumentu, vysílat premiéru pořadu o profesoru Janu Patočkovi, od jehož narození letos uplynulo sto let. Jde o jakousi poctu osobnosti, kterou například český filosof Ladislav Hejdánek či světoznámý ruský lingvista Roman Jakobson kladou v českých dějinách vedle Husa, Komenského či Masaryka.
Medaile J. A. Komenského pro prof. Hejdánka a prof. Hellera
Při příležitosti životních jubileí udělil děkan Evangelické teologické fakulty UK v květnu 2006 prof. Dr. Ladislavu Hejdánkovi, Dr. h. c., a prof. Dr. Janu Hellerovi medaile J. A. Komenského. Udělením medailí vyjadřuje ETF svým dvěma emeritním učitelům uznání a vděčnost za celoživotní dílo, jímž oba svojí odborností i svědectvím osobní statečnosti přispěli k rozvoji evangelického myšlení v českém prostoru.
Filosof Ladislav Hejdánek (nar. 1927), studoval filosofii u J. B. Kozáka a J. Patočky. Po promoci 1952 se jako politicky nepohodlný mohl svému oboru věnovat jen soukromě, s výjimkou let 1968–1971, kdy byl zaměstnán ve Filosofickém ústavu ČSAV. Od r. 1990 přednášel filosofii na UK ETF a zároveň na Filosofické fakultě, kde byl v r. 1992 jmenován řádným profesorem. V r. 1987 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity v Amsterodamu. Zabývá se zejména otázkou pravdy, vytvořil vlastní koncepci filosofie založené na nepředmětném myšlení. Kromě řady článků publikovaných v samizdatu a po r. 1989 v různých filosofických, teologických i jiných odborných časopisech vydal knižně studie Filosofie a víra (1990), Dopisy příteli (1993, německy 1988, italsky 1989), Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti 1–2, (1997, 1999).
Biblista a religionista Jan Heller (nar. 1925) po studiu teologie a filosofie v Praze a Basileji působil jako kazatel Českobratrské církve evangelické. Od roku 1950 vyučoval na Husově, později Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes UK ETF), nejprve jako lektor biblické jazyky, posléze jako docent a profesor religionistiku a starozákonní biblistiku. V letech 1966–1968 hostoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Kirchliche Hochschule v Západním Berlíně, v letech 2001–2004 na Katolické teologické fakultě UK. Sploupracoval na Českém ekumenickém překladu Bible a na překladu starozákonních pseudoepigrafů, knižně vydal učebnici Nástin religionistiky (1988), Starověká náboženství (s M. Mrázkem, 1978), Bůh sestupující: pokus o christologii Starého zákona (1994, německy 1996), Tři svědkové. Mojžíš – Izajáš – žalmista (1995). Výsledkem jeho celoživotního zájmu o sémantiku biblických jazyků jsou Biblický slovník sedmi jazyků (2000) a Výkladový slovník biblických jmen (2003), jeho kazatelské působení představuje výběr z kázání Jak orat s čertem (2005).

Jan Patočka (1945-50)

... onen jakýsi základní platonismus, od něhož se Masaryk neodpoutal přes svou empiricko-pozitivistickou metodu. Neboť metodicky ser mu ovšem zdá Platón primitivní a mytický; Masarykovo zkoumání smyslu v přírodě a dějinách je hypotetické a náznakové. Neboť celý tento filosofický úkol byl u Masaryka spíše jen naznačen než skutečně proveden. Masarykova filosofie je, jak bylo nesčetněkrát zdůrazněno, ustavičná orientace: po metodických možnostech vědy, po mravní nemoci doby, po sociálních a národních problémech, po otázkách války a revoluce, přičemž [při] rozmanitosti mravních úkolů mu na mysli tkví pevně cíl mravní jednoty života; a při této mravní orientaci jako by aplikoval sókratovskou elenktickou moudrost negativní orientace, kritické=ho vylučování toho, co je nesprávné, co nesouhlasí s vlastním jednotným smyslem – tak dalece tu převažuje kritika nad kladným konstruováním ideálů a zásad. Tento praktický sokratismus – v kritickém zkoumání a ovládnutí životních i kulturních impulsů neztrácet ze zřetele životní jednotu a pevně stát k zvolenému životnímu smyslu – byl u Masaryka tím nejpůsobivějším a působil, že Masaryk, který svůj filosofický program, jak mnozí uznávají, neprovedl soustavně teoreticky, byl humanitou vtělenou.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)