Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<  <   1 / 3   >    >>
záznamů: 14

Heidegger o Aristotelovi

Jan Patočka (1941)
Tak např. Aristotelovy texty jsou zajisté zhruba tím, čím je jejich původce chtěl mít, totiž referáty vědeckého výkladu a teoretické diskuse. Byvše předměty podobného výkladu po 2000 let jsou dnes znovu probírány a znovu přebudovávány ve svém smyslu. Musím zde znovu poukázati na Heideggera a jeho žáky (zvl. Bröckera), kteří podali nad ním hluboké a svérázné interpretace, kterými po tisíci letech prvně zase docela zřetelně prosvítá Aristoteles – člověk antický, přímo pohanský, filosof tak vzdálený křesťanství, jak jen možno, ontolog konečného světa, nikoli theolog nadsvětovosti, jak jej pod svými předpoklady viděl středověk. Tím též celá metafysika nebývá docela jiného smyslu než ve staré koncepci scholastické, ale též odlišného od moderní koncepce idealistické, jež přece jen souvisí s křesťanstvím, ovšem ve formě nadmíru sekularisované.
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 79.)
vznik lístku: říjen 2000

Matematika dle Aristotela | Fysika dle Aristotela | Metafyzika dle Aristotela | Aristotelés o metafyzice | Aristotelés o fysice | Aristotelés o matematice

Jean Brun (1961)
Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)
vznik lístku: srpen 2003

Nihilismus: Heidegger a Nietzsche | Nihilismus u Heideggera | Heidegger a Nietzsche

Pavel Kouba (1996)
Heidegger má – vedle Löwitha a Jasperse – nespornou zásluhu v tom, že již ve třicátých letech řadil Nietzscheho, tehdy ještě chápaného spíše jako filosofujícího spisovatele a esejistu, mezi myslitele zásadního významu. Postavil jej ale příliš jednoznačně do ontologické linie metafyziky, předvedl ho jako filosofa, jehož ústředním motivem je otázka po bytí a který se od ostatních myslitelů této tradice liší pouze svou verzí odpovědi. Výrazem toho je i okolnost, že se Heidegger téměř výlučně soustřeďuje na pozdní Nietzschovu pozůstalost a v podstatě ignoruje velkou část jeho vydaného díla. Pro většinu mladších Heideggerových následovníků však Nietzsche nedává jen jinou odpověď na tradiční otázku: Nietzsche se jinak ptá, něco jiného od filosofie očekává, či lépe řečeno – liší se od metafyzické tradice právě tím, že od filosofie již cosi podstatného neočekává. Neočekává, že bychom se díky filosofickému myšlení mohli vztahovat přímo k „bytí samému“, nebo že by prostřednictvím tohoto myšlení „bytí samo“ mohlo promlouvat. Heidegger je naproti tomu v tomto bodě přinejmenším dvojznačný a současní myslitelé mu často vytýkají, že jeho způsob vyjadřování svádí k představě, že bytností člověka může promluvit i „bytí samo“; je-li bytí zapomenuto, je-li ve svém scházení příslibem sebe sama apod., pak to sugeruje možnost „příchodu“ nejsoucího bytí samého – arci nikoli přičiněním a zásluhou člověka. Bytí samo určuje nadto u Heideggera skutečnost skutečného, a zůstává proto umožňujícím základem jsoucna, byť nikoli základem objektivním (příčinou), ani subjektivním (a priori). Heidegger popírá jsoucnost tohoto základu a vyjímá jej z dosahu člověka, dějinné bytí je skryté, nemanipulovatelné a nejsoucí, avšak zůstává fundamentem; i v onticko- ontologické diferenci zůstává zachována myšlenka jednosměrné závislosti jsoucna na bytí.Heideggerovo řešení otázky nihilismu je neobyčejně důvtipné, neboť nenabízí žádné nové nejvyšší jsoucno, přijímá bez vý/hrad skutečnost rozpadu všech metafyzických idejí, avšak zároveň chápe „nicotu“, která se tak ohlašuje, pozitivně (s trochou zlomyslnosti bychom mohli říci: obrací její hodnocení) a využívá jí pro zachování nosné fundační struktury. Svědčí o tom i dalekosáhlé paralely mezi Heideggerovou kritikou nihilismu romantického; v obou případech se po ztrátě boha staví na jeho místo lidský tělesný subjekt, ničím neomezený, ničemu nepodřízený, který vládne vším podle své libovůle, a tedy destruktivně. Scházení boha či bytí může být v takové epoše eklatantního nihilismu tím nejautewntičtějším vztahem k němu. Podobnou myšlenkovou figuru najdeme ostatně i u J. Patočky, samostatně a výrazně provedenou například v Negativním platonismu.Tento moment je v Heideggerově pojetí nihilismu nesporně přítomen, a novější myslitelé vytýkají proto Heideggerovi nedůslednost. Jestliže podle Heideggera bytí není jsoucí, je něčím zcela jiným, „jest ničím“, pak pro většinu těchto myslitelů bytí nenjí ničím než různými způsoby zjevnosti jsoucna, tzn. bytí „samo“ není ničím. Heidegger odmítá podle nich přijmout nihilistické konsekvence své koncepce bytí, tzn. nahlédnout, že bytí samo není nic než to, jako co se „událo“, tedy nic než různé podoby a formy zjevnosti jsoucna. V tomto smyslu je bytí vždy jen stopou, zanechanou otevřenou hrou měnící se zjevnosti, je to – řečeno s Nietzschem – vždy jen „nutný omyl“. K překročení metafyziky nevede potom připomínání zapomenutosti skrytého bytí, překročením metafyziky je právě tato „zapomenutost“ dovedená do důsledlů, tj. důsledný nihilismus: bytí není nic než své události.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 47-48.) 04-01 st.; (93-06)
vznik lístku: leden 2004

Hejdánek, Ladislav

Boris Jankovec (2008)
Boris Jankovec: Jan Patočka aneb Úzkou cestou demokracieNa stanici Český rozhlas 3 – Vltava budeme ve středu 6. června, ve 21.45 hod., v rámci pravidelného Radiodokumentu, vysílat premiéru pořadu o profesoru Janu Patočkovi, od jehož narození letos uplynulo sto let. Jde o jakousi poctu osobnosti, kterou například český filosof Ladislav Hejdánek či světoznámý ruský lingvista Roman Jakobson kladou v českých dějinách vedle Husa, Komenského či Masaryka.
Medaile J. A. Komenského pro prof. Hejdánka a prof. Hellera
Při příležitosti životních jubileí udělil děkan Evangelické teologické fakulty UK v květnu 2006 prof. Dr. Ladislavu Hejdánkovi, Dr. h. c., a prof. Dr. Janu Hellerovi medaile J. A. Komenského. Udělením medailí vyjadřuje ETF svým dvěma emeritním učitelům uznání a vděčnost za celoživotní dílo, jímž oba svojí odborností i svědectvím osobní statečnosti přispěli k rozvoji evangelického myšlení v českém prostoru.
Filosof Ladislav Hejdánek (nar. 1927), studoval filosofii u J. B. Kozáka a J. Patočky. Po promoci 1952 se jako politicky nepohodlný mohl svému oboru věnovat jen soukromě, s výjimkou let 1968–1971, kdy byl zaměstnán ve Filosofickém ústavu ČSAV. Od r. 1990 přednášel filosofii na UK ETF a zároveň na Filosofické fakultě, kde byl v r. 1992 jmenován řádným profesorem. V r. 1987 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity v Amsterodamu. Zabývá se zejména otázkou pravdy, vytvořil vlastní koncepci filosofie založené na nepředmětném myšlení. Kromě řady článků publikovaných v samizdatu a po r. 1989 v různých filosofických, teologických i jiných odborných časopisech vydal knižně studie Filosofie a víra (1990), Dopisy příteli (1993, německy 1988, italsky 1989), Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti 1–2, (1997, 1999).
Biblista a religionista Jan Heller (nar. 1925) po studiu teologie a filosofie v Praze a Basileji působil jako kazatel Českobratrské církve evangelické. Od roku 1950 vyučoval na Husově, později Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes UK ETF), nejprve jako lektor biblické jazyky, posléze jako docent a profesor religionistiku a starozákonní biblistiku. V letech 1966–1968 hostoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Kirchliche Hochschule v Západním Berlíně, v letech 2001–2004 na Katolické teologické fakultě UK. Sploupracoval na Českém ekumenickém překladu Bible a na překladu starozákonních pseudoepigrafů, knižně vydal učebnici Nástin religionistiky (1988), Starověká náboženství (s M. Mrázkem, 1978), Bůh sestupující: pokus o christologii Starého zákona (1994, německy 1996), Tři svědkové. Mojžíš – Izajáš – žalmista (1995). Výsledkem jeho celoživotního zájmu o sémantiku biblických jazyků jsou Biblický slovník sedmi jazyků (2000) a Výkladový slovník biblických jmen (2003), jeho kazatelské působení představuje výběr z kázání Jak orat s čertem (2005).
vznik lístku: leden 2008

Prague (Praha)

Hynek Vignon (2001)
Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts
vznik lístku: únor 2001