Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Boris Jankovec (2008)

Boris Jankovec: Jan Patočka aneb Úzkou cestou demokracieNa stanici Český rozhlas 3 – Vltava budeme ve středu 6. června, ve 21.45 hod., v rámci pravidelného Radiodokumentu, vysílat premiéru pořadu o profesoru Janu Patočkovi, od jehož narození letos uplynulo sto let. Jde o jakousi poctu osobnosti, kterou například český filosof Ladislav Hejdánek či světoznámý ruský lingvista Roman Jakobson kladou v českých dějinách vedle Husa, Komenského či Masaryka.
Medaile J. A. Komenského pro prof. Hejdánka a prof. Hellera
Při příležitosti životních jubileí udělil děkan Evangelické teologické fakulty UK v květnu 2006 prof. Dr. Ladislavu Hejdánkovi, Dr. h. c., a prof. Dr. Janu Hellerovi medaile J. A. Komenského. Udělením medailí vyjadřuje ETF svým dvěma emeritním učitelům uznání a vděčnost za celoživotní dílo, jímž oba svojí odborností i svědectvím osobní statečnosti přispěli k rozvoji evangelického myšlení v českém prostoru.
Filosof Ladislav Hejdánek (nar. 1927), studoval filosofii u J. B. Kozáka a J. Patočky. Po promoci 1952 se jako politicky nepohodlný mohl svému oboru věnovat jen soukromě, s výjimkou let 1968–1971, kdy byl zaměstnán ve Filosofickém ústavu ČSAV. Od r. 1990 přednášel filosofii na UK ETF a zároveň na Filosofické fakultě, kde byl v r. 1992 jmenován řádným profesorem. V r. 1987 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity v Amsterodamu. Zabývá se zejména otázkou pravdy, vytvořil vlastní koncepci filosofie založené na nepředmětném myšlení. Kromě řady článků publikovaných v samizdatu a po r. 1989 v různých filosofických, teologických i jiných odborných časopisech vydal knižně studie Filosofie a víra (1990), Dopisy příteli (1993, německy 1988, italsky 1989), Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti 1–2, (1997, 1999).
Biblista a religionista Jan Heller (nar. 1925) po studiu teologie a filosofie v Praze a Basileji působil jako kazatel Českobratrské církve evangelické. Od roku 1950 vyučoval na Husově, později Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes UK ETF), nejprve jako lektor biblické jazyky, posléze jako docent a profesor religionistiku a starozákonní biblistiku. V letech 1966–1968 hostoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Kirchliche Hochschule v Západním Berlíně, v letech 2001–2004 na Katolické teologické fakultě UK. Sploupracoval na Českém ekumenickém překladu Bible a na překladu starozákonních pseudoepigrafů, knižně vydal učebnici Nástin religionistiky (1988), Starověká náboženství (s M. Mrázkem, 1978), Bůh sestupující: pokus o christologii Starého zákona (1994, německy 1996), Tři svědkové. Mojžíš – Izajáš – žalmista (1995). Výsledkem jeho celoživotního zájmu o sémantiku biblických jazyků jsou Biblický slovník sedmi jazyků (2000) a Výkladový slovník biblických jmen (2003), jeho kazatelské působení představuje výběr z kázání Jak orat s čertem (2005).

Ladislav Hejdánek (2006)

Autonomie každé („reálné“) události je značně omezená, ale nikdy není nulová. Ale zároveň platí, že pro žádnou událost neplatí heteronomie absolutně a totálně. – Přitom ovšem je třeba náležitě objasnit, co máme na mysli, když mluvíme o jakési „zákonnosti“ či „zákonitosti“, což naznačuje řecký termín NOMOS. Každá (pravá, tj. vnitřně v jediný celek integrovaná) událost se nepochybně musí spravovat jistými pravidly či normami, už jen proto, aby udržela svou („tekutou“) totožnost a aby neztratila svou integritu, svou vnitřní sjednocenost. (A něco z těchto „norem“ platí jak v obecnosti, tj. pro každou událost bez výjimky, tak na konkrétnějších rovinách, tj. pokud se týče konkrétního typu události, neboť každý typ vyžaduje také dodržování specifických pravidel). Tyto normy si v jistém smyslu každá událost dává jakoby sama, prostě jen v důsledku toho, že se začala určitým způsobem dít; v němčině se původem řecké slovo „autonomie“ překládá jako „Selbst-Gesetzgebung“. Pochopitelně má tento způsob vyjádření nemalé vady, ale to nyní nechme zatím stranou. Musí nám totiž být zřejmé, že už to, že tato událost hned při svém počátku má jistý charakter, k němuž se sama nemohla volně („svobodně“) rozhodnout, svědčí pro nepochybnost jakési intervence odjinud, tedy o spolupůsobení jakési heteronomie, a to od samého počátku. Na druhé straně se žádná heteronomie nemůže uplatnit tam, kde žádná událost nezačíná. Událost, která ještě nezačala „být“, která ještě nestartovala, nemůže být podrobena žádné „heteronomii“, přicházející zvenčí. Z toho vyplývá, že musíme počítat také s jakousi heteronomií, přicházející „zevnitř“ – ovšem nikoli z nitra události samé, protože ta ještě nepočala „být“, aby vůbec nějaké „nitro“ mohla mít. Už jen z tohoto důvodu je – jako i leckdy jindy a z jiných důvodů – třeba brát to slovo „zevnitř“ a „nitro“ poněkud volněji a ne zcela doslovně: snad bude lépe přejít k jinému pojmenování, totiž „nepředmětnu“. A tak se dostáváme k závěru, jemuž se nelze vyhnout: také „nepředmětno“, tj. „svět ryzích nepředmětností“, je doménou jakýchsi pravidel a norem, dalo by se snad s jistou licencí také mluvit o „zákonech“ či „zákonitostech (ovšemže nepředmětných).
(Písek, 060819-3.)