Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Boris Jankovec (2008)

Boris Jankovec: Jan Patočka aneb Úzkou cestou demokracieNa stanici Český rozhlas 3 – Vltava budeme ve středu 6. června, ve 21.45 hod., v rámci pravidelného Radiodokumentu, vysílat premiéru pořadu o profesoru Janu Patočkovi, od jehož narození letos uplynulo sto let. Jde o jakousi poctu osobnosti, kterou například český filosof Ladislav Hejdánek či světoznámý ruský lingvista Roman Jakobson kladou v českých dějinách vedle Husa, Komenského či Masaryka.
Medaile J. A. Komenského pro prof. Hejdánka a prof. Hellera
Při příležitosti životních jubileí udělil děkan Evangelické teologické fakulty UK v květnu 2006 prof. Dr. Ladislavu Hejdánkovi, Dr. h. c., a prof. Dr. Janu Hellerovi medaile J. A. Komenského. Udělením medailí vyjadřuje ETF svým dvěma emeritním učitelům uznání a vděčnost za celoživotní dílo, jímž oba svojí odborností i svědectvím osobní statečnosti přispěli k rozvoji evangelického myšlení v českém prostoru.
Filosof Ladislav Hejdánek (nar. 1927), studoval filosofii u J. B. Kozáka a J. Patočky. Po promoci 1952 se jako politicky nepohodlný mohl svému oboru věnovat jen soukromě, s výjimkou let 1968–1971, kdy byl zaměstnán ve Filosofickém ústavu ČSAV. Od r. 1990 přednášel filosofii na UK ETF a zároveň na Filosofické fakultě, kde byl v r. 1992 jmenován řádným profesorem. V r. 1987 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity v Amsterodamu. Zabývá se zejména otázkou pravdy, vytvořil vlastní koncepci filosofie založené na nepředmětném myšlení. Kromě řady článků publikovaných v samizdatu a po r. 1989 v různých filosofických, teologických i jiných odborných časopisech vydal knižně studie Filosofie a víra (1990), Dopisy příteli (1993, německy 1988, italsky 1989), Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti 1–2, (1997, 1999).
Biblista a religionista Jan Heller (nar. 1925) po studiu teologie a filosofie v Praze a Basileji působil jako kazatel Českobratrské církve evangelické. Od roku 1950 vyučoval na Husově, později Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes UK ETF), nejprve jako lektor biblické jazyky, posléze jako docent a profesor religionistiku a starozákonní biblistiku. V letech 1966–1968 hostoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Kirchliche Hochschule v Západním Berlíně, v letech 2001–2004 na Katolické teologické fakultě UK. Sploupracoval na Českém ekumenickém překladu Bible a na překladu starozákonních pseudoepigrafů, knižně vydal učebnici Nástin religionistiky (1988), Starověká náboženství (s M. Mrázkem, 1978), Bůh sestupující: pokus o christologii Starého zákona (1994, německy 1996), Tři svědkové. Mojžíš – Izajáš – žalmista (1995). Výsledkem jeho celoživotního zájmu o sémantiku biblických jazyků jsou Biblický slovník sedmi jazyků (2000) a Výkladový slovník biblických jmen (2003), jeho kazatelské působení představuje výběr z kázání Jak orat s čertem (2005).

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Emanuel Rádl (1905)

Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založena na faktech, od toho, co je převzato od druhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
Při sledování těchto prvků objevujeme zejména dvě všeobecná pravidla. Za prvé, nějaká všeobecná nauka nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků, již na ní pak budou kritizovat jen povrchnosti. Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů. Za druhé, dějiny myšlení v biologii novověku nepředstavují pouhou následnost teorií, nýbrž, máme-li je před očima ve všeobecnosti, jeví se jako vývoj vnitřně souvisejících myšlenek.
Co se týče prvního bodu, konkrétní důkazy budou uvedeny na různých místech této studie. ... Tato kolísání vědeckého světa v přesvědčení nemohou mít žádný jiný smysl než ten, že když nějaké učení přestane být oficiálním, děje se to nikoli pro jeho nesprávnost, nýbrž z jiných důvodů, a uvést tyto důvody pro každý speciální případ je právě úkolem dějepiscovým
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 50.)

Emanuel Rádl (1905)

Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založena na faktech, od toho, co je převzato od druhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
Při sledování těchto prvků objevujeme zejména dvě všeobecná pravidla. Za prvé, nějaká všeobecná nauka nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků, již na ní pak budou kritizovat jen povrchnosti. Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů. Za druhé, dějiny myšlení v biologii novověku nepředstavují pouhou následnost teorií, nýbrž, máme-li je před očima ve všeobecnosti, jeví se jako vývoj vnitřně souvisejících myšlenek.
Co se týče prvního bodu, konkrétní důkazy budou uvedeny na různých místech této studie. ... Tato kolísání vědeckého světa v přesvědčení nemohou mít žádný jiný smysl než ten, že když nějaké učení přestane být oficiálním, děje se to nikoli pro jeho nesprávnost, nýbrž z jiných důvodů, a uvést tyto důvody pro každý speciální případ je právě úkolem dějepiscovým
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 50.)