Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Tyto nové pojmy byly pozoruhodné a tvoří přirozený přechod k základním pojmům duchovědným, k pojmům programu a historie. Driesch jich však takto nevyužil, zůstává uzavřen v nazírání pouze přírodnickém a odpírá filosofickou cenu duchovědám zvláště historii. Je to chyba; jeho pojem historické base reakční a konec konců i pojem entelechie ukazuje zřetelně za hranice pouhé přírodovědy. Jest možné znázornit tyto dva pojmy na příkladě, který zároveň se dotýká metody duchověd a ukazuje oč v podstatě jde v historii. V šachové hře jsou figury jakoby materiálem (materiálem vajíčka nebo dějin); plán hry, kterou hráči počínají, je entelechií. Posunování figurek je mechanickým procesem (ovšem determinovaným), při němž však slovo má svobodná vůle, t. j. volba vhodného tahu pro docílení výsledku. Každý tah jednoho hráče je materiálem (je to „náhoda“, „nová událost“), podle něhož se zařizuje druhý hráč, to je ona „historická base reakční“. Průběh šachové hry je řadou činů, které na základě daných konstelací míří za ustanoveným plánem. Konec hry není předurčen mechanicky, nýbrž programově. Podobně běží život organismu; podobně běží dějiny.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Ladislav Hejdánek (2004)

* 12.10.1900 v Praze, † 8.2.1945 v Dachau
Jaroslav Šimsa byl demokratický Čechoslovák, socialistický non-komunista, masarykovec a rádlovec; už jako student pracoval jako knihovník v Masarykově knihovně, ve dvaceti letech přeložil Engelse, ale později přeložil Thurneysena, Ragaze, Santayanu, četl a překládal Kierkegaarda, na FF připravoval disertační práci o Feuerbachovi (?), … (Ostatně viz bibliografii na str. 227n. v Úzkosti a naději, 2.vyd.)
možná že nezůstal jen z vlastenectví, ale proto, že zůstal Rádl (musel zůstat – byl těžce nemocen)– snad proto předal přinejmenším prý dvě americká pozvání dvěma profesorům-protestantům (je tomu tak, jsou svědkové?), ale sám zůstal, aby protestoval doma
Kdyby byl přežil, jeho další osudy lze jen odhadovat. Možná by se jevil jako osoba natolik nebezpečná, že by ho čekal dlouholetý kriminál, pokud by se distancoval od Hromádky – a pokud by se nedistancoval, je otázka, jak dlouho by byl mohl jít s ním, aniž by se opravdu nestal někým horším než Hromádka (který byl mnohem větším diplomatem a navíc měl zpočátku významné kontakty nejen na komunistické politiky, ale i na Rusy). Možná, že smrtí na tyfus vlastně unikl velkému trápení.
Škvorecký (1980):
To Československo, do něhož bych se chtěl vrátit, neexistuje a v dohledné době existovat nebude. Na těšínská jablíčka jsem nikdy nevěřil. Takže otázka je bezpředmětná. (s. 157)
Mám dojem, že zdrojem emigrantského snu (…) je podvědomá touha po návratu. Tu já nemám. Není kam se vrátit. You Can´t Go Home Again. (s. 158)

Charles Péguy (1873-1914)

De tout ce qu'il peut y avoir de mauvais, l'habitude est ce qu'il y a de pire.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Ladislav Hejdánek (2005)

Aristotelés měl za to, že „každou jednotlivou věc udržuje to, co je jejím dobrem“ (7358, Politika II, př. Milan Mráz, Praha 2004, str. 31 – II, 1261b14-15). Zde musíme nejprve interpretovat, co to je (má být) „jednotlivá věc“: je to věc, která je jedním, která je jedna tím, že je (pro nás vnitřně) sjednocena, takže je nikoli hromadou, nýbrž celkem. A každý celek je událostí (obvykle superudálostí, sjednocující mnoho subudálostí) držen pohromadě v časovém smyslu, tj. je to událost, která se děje odněkud někam, tj. od svého počátku až do svého konce tak, že se po celou dobu sice proměňuje, ale zůstává stále „jedním“, je i časově sjednocena, takže míří k něčemu, co se má uskutečnit. Zde se musíme naučit rozlišovat TÉLOS události ve smyslu „cíle“ od pouhého „konce“. Událost končí způsobem, který může, ale nemusí mít vliv na dosažení jejího „cíle“. Každá událost totiž začíná, ale také končí, a ne každý konec události znamená, že cíle bylo dosaženo, že událost uskutečnila to, co měla. Pokud jde o člověka, je to celkem docela zřetelné: ne každý člověk, který umírá nebo zemřel, dosáhl naplnění svého životního „úkolu“ už jen tím, že nějakou dobu žil a posléze zemřel (všichni lidé jsou smrtelní, ale ne všichni žili nebo žijí tak, aby uskutečnili to, co měli, co bylo smyslem jejich žití a jejich aktivit). To znamená, že každá vnitřně integrovaná událost, která se svou aktivitou, svým výkonem měla uskutečnit a naplnit tak smysl svého bytí, se děje v jakémsi napětí mezi tímto smyslem a tím, co uskutečňuje a čím tedy onen smysl naplňuje nebo se mu odcizuje a vzdaluje. Ale to, co je poměrně snadno nahlédnutelné v případě člověka, je třeba chápat mutatis mutandis (tj. přiměřeně příslušné úrovni) i u všech „pravých událostí“ (tj. vnitřně sjednocených, nikoli pouze zvenčí pořádaných událostí). Každá takové událost-subjekt nejenom „jest“, nýbrž je v pohybu, a tento pohyb je dobrým nebo špatným naplňováním jejího vlastního smyslu (Aristotelés by řekl „dobra“). Otázkou tu je pouze to, zda vůbec můžeme zůstat u „jednotlivé věci“ (tj. události) a jen „jejího dobra“, protože každá událost (snad s výjimkou událostí virtuálních) se děje jen v prostředí jiných událostí, závisle na nich a naopak tak, že je zase ovlivňuje již tím, že se sama děje. Takže „smysl bytí“ každé události je vždy vztažen ke smyslu pravého i nepravého dění jejího užšího i širšího „okolí“ a vposledu i ke smyslu dějících se kontextů velmi rozsáhlých až nejširších. (Písek, 050810-1.)

Charles Péguy (1873-1914)

Ale tento hanebný demokratický režim, říká historie, jediný, který v moderním světě zbude, nejméně lidový ze všech, jaké kdy svět viděl, a především nejméně republikánský, vládne dnes bezesporu dějinám a je jedním z mnoha důkazů mé nepatrnosti a nezajímavosti. Nevím, říká, zdali existuje nějaká filosofie, která by prošla a zahrnula v sobě všechna století, bezčasová (tohle, říká, nespadá do mé oblasti) jistá (časově) věčná filosofie, quaedam perennis philosophia, která by byla nevyhnutelně jistou společnou filosofií, quaedam communis philosophia, ale vím jistě, že ze dne na den se tvoří určité dějiny a (časově) věčná a společná quaedam perennis ac communis historia, totiž ta, která je naprosto nezajímavá. Ta, o které si všichni myslí totéž.
Neboť ona vyjadřuje mínění průměrnosti, a není na světě nic tak jistého a tak důkladného, říká, jako instinkt, kterým průměrní rozeznávají a vítají průměrnost, ať už v jiných průměrných /90/ lidech či průměrných událostech.
Být zařazen, být jako všichni i ostatní, nepřesahovat: /nelišit se, neupozorňovat na sebe/: nejdražší instinkt člověka a zvláště stařecké obezřelosti (demokratický instinkt, tak málo republikánský, dokonce tak odporující republikánství).
Shodneme-li se o nějaké události, říká, znamená to, že už ji nechápeme. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 89-90.) %
(překládáno ex: Clio, dialogue de l´histoire et de l´âme paienne, p. 283-4, 293-4.)