Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

L´homme qui veut demeurer fidèle à la vérité doit se faire incessament infidèle à toutes les incessantes, successives, infatigables renaissantes erreurs.
(Pensées, p. 36, Gallimard, 1934.)
ex: internet

Charles Péguy (1873-1914)

Une grande philosophie n'est pas celle qui prononce des jugements définitifs, qui installe une vérité définitive. C'est celle qui introduit une inquiétude, qui ouvre un ébranlement.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Charles Péguy (1873-1914)

De tout ce qu'il peut y avoir de mauvais, l'habitude est ce qu'il y a de pire.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Emanuel Rádl (1905)

Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založena na faktech, od toho, co je převzato od druhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
Při sledování těchto prvků objevujeme zejména dvě všeobecná pravidla. Za prvé, nějaká všeobecná nauka nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků, již na ní pak budou kritizovat jen povrchnosti. Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů. Za druhé, dějiny myšlení v biologii novověku nepředstavují pouhou následnost teorií, nýbrž, máme-li je před očima ve všeobecnosti, jeví se jako vývoj vnitřně souvisejících myšlenek.
Co se týče prvního bodu, konkrétní důkazy budou uvedeny na různých místech této studie. ... Tato kolísání vědeckého světa v přesvědčení nemohou mít žádný jiný smysl než ten, že když nějaké učení přestane být oficiálním, děje se to nikoli pro jeho nesprávnost, nýbrž z jiných důvodů, a uvést tyto důvody pro každý speciální případ je právě úkolem dějepiscovým
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 50.)

Emanuel Rádl (1905)

Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založena na faktech, od toho, co je převzato od druhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
Při sledování těchto prvků objevujeme zejména dvě všeobecná pravidla. Za prvé, nějaká všeobecná nauka nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků, již na ní pak budou kritizovat jen povrchnosti. Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů. Za druhé, dějiny myšlení v biologii novověku nepředstavují pouhou následnost teorií, nýbrž, máme-li je před očima ve všeobecnosti, jeví se jako vývoj vnitřně souvisejících myšlenek.
Co se týče prvního bodu, konkrétní důkazy budou uvedeny na různých místech této studie. ... Tato kolísání vědeckého světa v přesvědčení nemohou mít žádný jiný smysl než ten, že když nějaké učení přestane být oficiálním, děje se to nikoli pro jeho nesprávnost, nýbrž z jiných důvodů, a uvést tyto důvody pro každý speciální případ je právě úkolem dějepiscovým
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 50.)