Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Dokonce i pro hřích je třeba se rozhodnout. Povahy vhodné k hříchu jsou stejné podstaty jako povahy vhodné k milosti. I milost i hřích pocházejí z jednoho království. Je mnoho povolaných, málo vyvolených. A pak ještě obrovský dav těch, kteří se nehodí ani k hříchu ani k milosti. Neboť milost a hřích jsou dva úkony spásy, hermeticky skloubené jeden s druhým. A pak je ještě obrovský dav těch, kteří nejsou schopni ani hřešit; nazvu je intelektuály či intelektualisty v řádu hříchu, milosti, spásy.
Jsem přesvědčen, že je tomu stejně v jakémkoli řádu a že jen málo bytostí je schopno přijímat štěstí stejně jako je jich málo schopno přijímat neštěstí. A pak je ještě obrovský dav těch bytostí, které současně a stejným směrem a stejnou neschopností a stejnou neplodností a sterilitou se nehodí ani k štěstí ani k neštěstí. Nazvu je intelektuály v řádu štěstí. /53/
Stejně tak je tomu i s vášní. Láska je vzácnější než samotná genialita. Je tak vzácná jako svatost. A přátelství je ještě vzácnější než láska. Tvrdit, že vášně jsou schopni všichni, je stejně tak nesprávné a řekl bych stejně hloupé a stejně školácké a do větru řečené jako tvrdit, že všichni jsou nadáni pro sochařství, nebo všichni jsou nadáni pro systematickou analýzu. Všude jsou intelektuálové a existují intelektuálové všeho. To znamená: existuje nesmírné množství lidí, kteří cítí v hotových citech, stejně jako existuje obrovské množství lidí, kteří myslí v hotových myšlenkách, stejně jako existuje nesmírné množství lid, kteří chtějí v hotových aktech vůle, stejně jako existuje nesmírné množství „křesťanů“, kteří mechanicky papouškují slova modliteb. A tak by se dalo pokračovat dlouho, a prošli bychom všem oblastmi a mohli bychom říci: stejně tak existuje nesmírné množství malířů, kteří kreslí v hotových liniích. Je stejně tak málo malířů, kteří se dívají, jako filosofů, kteří myslí.
Toto odhalení všeobecného intelektualismu, /54/ tedy všeobecné lenosti, která spočívá v ustavičném používání šablon, je největší výtěžek a instauratio magna Bergsonovy filosofie.
Je pravda, že drtivá většina lidí přemýšlí v hotových myšlenkách. V naučených myšlenkách. Ale rovněž je pravda, stejně a všude, že drtivá většina lidí vidí skrze již hotové vidění. Skrze naučené vidění. Existuje všeobecná lenost, řekl bych neúnavná lenost.
To jenom práce se může unavit, ale lenost, ale únava se neunaví nikdy. Odhalení této lenosti, této únavy, tohoto trvalého intelektualismu stojí na počátku Bergsonova objevu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 52-54.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson, vyd. NRF, p. 1321.)

Charles Péguy (1873-1914)

Homère est nouveau ce matin, et rien n'est peut-être aussi vieux que le journal d'aujourd'hui.
(Pensées, p.52, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Charles Péguy (1873-1914)

Je to jev, který se v dějinách lidstva opakuje často. Celá staletí se lidé bijí pro i proti nějaké velké věci. A najednou je konec. A jednoho dne, když se lidstvo právě nedívá, přijde malá banda zlodějů, okrádačů mrtvol, šakalů a méně než šakalů, a druhého dne se zjistí, že ona velká věc byla přes noc zardoušena. Je to bezpochyby nenahraditelná ztráta. V kultuře se vždycky dobře ví, kdy a co se ztrácí, ale neví se nikdy, kdy a co bude nalezeno. Vítězství demagogií je pomíjivé. Ale trosky jsou věčné.. Nikdy nenalezneme znovu všechno. A v takových věcech je mnohem lehčí ztratit než nalézt.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 51.)
(překládáno ex: Les suppliants parallèles, vyd. NRF, p. 932.)

Charles Péguy (1873-1914)

Tak se chová skutečná svoboda. Být liberální a být moderní, to je zásadní protiklad, a obvyklé spojování těchto dvou slov – a toho, co znamenají – je neslýchaným zneužíváním jazyka. Ale nejméně patrná zneužití jazyka jsou ta, která dosáhla svého cíle. A toto je neuvěřitelná záměna. Nic mi není odporné víc než modernismus. A nic nemiluji více než svobodu (i pro ni samotnou, i jako neodvolatelnou podmínku milosti).
Mluvme bez obalu. Modernismus je, modernismus spočívá v tom, nevěřit tomu, v co věřím. Svoboda spočívá v tom, věřit tomu, v co věřím, a připustit (v podstatě požadovat), aby i soused věřil tomu, v co věří. Modernismus spočívá v tom, nevěřit sám sobě, abych neurazil protivníka, který také nevěří. Je to systém vzájemného kažení. Svoboda spočívá v tom, věřit. A připustit a věřit, že i protivník věří.
Modernismus je systém úslužnosti. Svoboda je systém úcty.
Modernismus je systém zdvořilosti. Svoboda je systém respektu.
Není třeba užívat silných slov, ale konec konců je modernismus systém zbabělosti. Svoboda je systém odvahy.
Modernismus je systém lidí velkého světa. Svoboda je ctnost chudých.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 92-3.)
(překládáno ex: L´argent, p. 1135.)

Charles Péguy (1873-1914)

Velká filosofie vůbec není filosofie bez vady. Je to filosofie bez bázně.
Velká filosofie není diktát. Ta největší není ta, která nemá chyby. Velká filosofie není ta, proti které se nedá nic říci. Je to ta, která něco řekla.
Dokonce je to i ta, která by bývala něco řekla. I když nemohla. Říci. Není to ta, která nemá žádná hluchá místa. Je to ta, která má hloubku.
Nejde o to, usvědčit důkazy. Dokazuje se ve školách. Nejde ani o přesvědčování. Přemoci protivníka na poli filosofie, jaká to hrubost!
Skutečná filosofie dobře ví, že nestojí opriti svému odpůrci, nýbrž že stojí vedle ostatních tváří v tvář skutečnosti, jež je vždy větší, vždy tajemnější.
I skutečný fyzik toto ví. Že nestíjí tváří v tvář proti svému odpůrce ve fyzice, nýbrž vedle něj tváří v tvář přírodě, jež je vždy hlubší, vždy tajemnější.
Přihlížet filosofické debatě nebo se na ní podílet s přáním přesvědčit nebo umlčet protivníka, nebo uvidět jednoho z obou soupeřů poraženého, to znamená nevědět, o čem je řeč, to je důkaz velké neschopnosti, podlosti a barbarství. To je svědectví velké nevzdělanosti. Důkaz, že sem nepatřím.
Velká filosofie není ta, která vynáší konečné soudy a stanoví konečné pravdy. Je to ta, která zneklidňuje, ta která otřásá.
Je možné, že svět se neřídil karteziánskou metodou a Descartes sám se jí jistě neřídil. Ale Descartes i svět se řídili karteziánským otřesem.
Velká filosofie není ta, kde se nedá nic opravit. Je to ta, která se o něco zasadila.
Velká filosofie není ta, která je nepřemožitelná ve svých důkazech. Není to ani ta, která jednou, v jednom určitém případě, zvítězila. Je to ta, která se jednou bila.
A malé filosofie, které ani filosofie nejsou, jsou ty, které předstírají, že bojují.
Velká filosofie není první v kompozici. Není první mezi disertacemi. To na filosofických přednáškách se vítězí pomocí důkazů. Ale filosofie nechodí na filosofické přednášky.
Filosofie také není soudní síň. Nejde o to, mít nebo nemít pravdu. Chtít mít pravdu je (ve filosofii) znamením veliké hrubosti, a ještě větší, chtít mít pravdu proti někomu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1333-4, 1338-9.)