Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Tady se musíme hned na začátku rozhodnout: jsme ochotni se zabývat otázkou skutečně „nového“, anebo na „nové“ nevěříme a jsme přesvědčeni, že pod sluncem nikdy není nic nového, a že všechno, co se zdá být novým, můžeme vposledu odhalit jako již dávno staré? To je základní rozdíl dvojího přístupu, o kterém nelze předem rozhodnout na základě nějakých zkušeností, protože veškeré zkušenosti s novým mohou být vždy zpochybněny tím, že zatím se nám to jako nové jen zdá, protože toho dost nevíme, abychom poznali, že to vlastně nové není. Taková – ovšem vůbec nezdůvodněná – umanutost je ovšem především obrovskou překážkou dotazování, a tím vskutku filosofického myšlení. Vzít naopak myšlenku „nového“ a „novosti“ (= nebývalosti resp. neodvozenosti z čehokoli již bylého, již předchůdného) opravdu vážně znamená tázat se po „vzniku“ či spíše „zrození“ něčeho z „ničeho“, ba z „nicoty“ (ovšem nechápané brutálně metafyzicky jako popření všeho vůbec). A tak se otázka po „novém“ a „novosti“ nutně stává jednou z bran vstupu do světa (sféry) ne-předmětnosti, neboť ona „nicota“, kterou je ovšem třeba také vážně zkoumat, nemá vůbec předmětnou stránku, takže o ní můžeme mluvit jen jako o „ryzí nepředmětnosti“ (a v mém pojetí o „pravdě“).
(Písek, 130817-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Když něco označíme jako cosi „nového“, záleží na kontextu, v němž to lze za „nové“ považovat. Někdy jde o znovění nebo obnovení, zčerstvění, inovaci, tedy „oživení“ něčeho starého nebo odumírajícího; jindy jde o novost originální, primární, skutečnou tvorbu či vynález; a konečně může jít o vynoření (emergenci) něčeho nového jakoby mimo každý kontext, o novost či novinku světovou, o vznik něčeho, co tu nijak dříve nebylo, co znamená novou cestu, novou epochu, takřka novou vrstvu či složku světa, vrhající nové světlo na vše, co tu dosud bylo. Někdy lze vznik „nového“ více nebo méně vystopovat, někdy dokonce datovat, jindy je vše „nové“ ve svých prvních počátcích skryto, takže to vůbec na nic originálního, převratného či „tvůrčího“ vůbec nevypadá, takže to bývá přehlédnuto. Patočka např. mluví o tvorbě jako „vzniku zásadně nového (čeho dosud nebylo)“ (Péče 3, s. 682), ale upozorňuje na rozdíl toho, co je pro nás genericky nové, a toho, co je vůbec genericky nové (přičemž v nejširším smyslu je tvorbou každá práce) (dtto). – Novost také souvisí s jedinečnosti (unikátností): v jistém smyslu je vše „pravé“ unikátní, i když z jistého hlediska můžeme shledávat mezi podobnými (analogickými) unikátními pravými „jsoucny“ nějaké vlastnosti, které jim jsou vlastní (a tudíž obecné). Zásadní otázka: není každé pravé jsoucno v jistém smyslu jedinečné a tudíž „novinkou“? Není „novost“ základní skutečností veškerenstva? Ba celého světa v každé chvíli? (To je ovšem oslabení významu „novosti“.) Možná, že k oslabení či jakési neutralizaci nového a novosti dochází už na nejnižších úrovních v závislosti na vysokém prahu reaktibility nižších pravých jsoucen, takže všeobecná skutečná „novost“ všeho je silně skryta a musí být odkrývána, odhalována, vylepšením či znověním „zraku“ (vůbec vnímavosti a tedy reaktibility na vyšších úrovních) spatřována. „znovu nalézána“.
(Písek, 130511-1.)