Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Velká filosofie vůbec není filosofie bez vady. Je to filosofie bez bázně.
Velká filosofie není diktát. Ta největší není ta, která nemá chyby. Velká filosofie není ta, proti které se nedá nic říci. Je to ta, která něco řekla.
Dokonce je to i ta, která by bývala něco řekla. I když nemohla. Říci. Není to ta, která nemá žádná hluchá místa. Je to ta, která má hloubku.
Nejde o to, usvědčit důkazy. Dokazuje se ve školách. Nejde ani o přesvědčování. Přemoci protivníka na poli filosofie, jaká to hrubost!
Skutečná filosofie dobře ví, že nestojí opriti svému odpůrci, nýbrž že stojí vedle ostatních tváří v tvář skutečnosti, jež je vždy větší, vždy tajemnější.
I skutečný fyzik toto ví. Že nestíjí tváří v tvář proti svému odpůrce ve fyzice, nýbrž vedle něj tváří v tvář přírodě, jež je vždy hlubší, vždy tajemnější.
Přihlížet filosofické debatě nebo se na ní podílet s přáním přesvědčit nebo umlčet protivníka, nebo uvidět jednoho z obou soupeřů poraženého, to znamená nevědět, o čem je řeč, to je důkaz velké neschopnosti, podlosti a barbarství. To je svědectví velké nevzdělanosti. Důkaz, že sem nepatřím.
Velká filosofie není ta, která vynáší konečné soudy a stanoví konečné pravdy. Je to ta, která zneklidňuje, ta která otřásá.
Je možné, že svět se neřídil karteziánskou metodou a Descartes sám se jí jistě neřídil. Ale Descartes i svět se řídili karteziánským otřesem.
Velká filosofie není ta, kde se nedá nic opravit. Je to ta, která se o něco zasadila.
Velká filosofie není ta, která je nepřemožitelná ve svých důkazech. Není to ani ta, která jednou, v jednom určitém případě, zvítězila. Je to ta, která se jednou bila.
A malé filosofie, které ani filosofie nejsou, jsou ty, které předstírají, že bojují.
Velká filosofie není první v kompozici. Není první mezi disertacemi. To na filosofických přednáškách se vítězí pomocí důkazů. Ale filosofie nechodí na filosofické přednášky.
Filosofie také není soudní síň. Nejde o to, mít nebo nemít pravdu. Chtít mít pravdu je (ve filosofii) znamením veliké hrubosti, a ještě větší, chtít mít pravdu proti někomu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1333-4, 1338-9.)

Jan Patočka (1946)

„Psát o něm – nebo mlčet o něm? Obojí je mně těžké.“a Nejen proto, že kulturní obzor Šaldův se nekryje s tím, co za svůj kulturní obzor považuje pisatel těchto řádek, a přece se ho úzce dotýká.; nýbrž že je ten člověk tak nesmírně včerejší a zároveň tak naléhavě dnešní; že přitahuje, láká, volá za sebou a vyvádí do hloubek a výšek, kterých sledovatel neviděl a nebyl schopen, ale kdesi uprostřed vrcholů se rozplývá a nechává nás samy; že je tak bohatý, skvělý a živý, že dodnes nikomu se nepodařilo najít formuli jeho bytosti podobným způsobem, jaký proň sama byl čímsi samozřejmým při jeho nesčetných diskusích a polemikách, kde se to takovými formulemi osobností jen hemží; formulemi, které jsou tajemstvím jeho kriticimsu, poněvadž základní metodickou pomůckou kritického myšlení. Ale to je zároveň, co v rozpacích, které nekritik a nehistorik pociťuje před Šaldou, má konečně vrch; musí jej vydráždit a vyprovokovat tento fakt, že Šalda nesmírně mnoho, nesmírně živě a „dravě“ myslí. Tím nechci Šaldu určovat jako intelektualistu; myšlení skutečné není věcí tzv. čistého intelektu, což je věc vykonstruovaná podle úpadkové a zmechanizované formy myšlenkové funkce, kde se obměňují a rozmělňují hotové myšlenkové recepty, nýbrž je neoddělitelné od vášně, poněvadž je inspirací, a kdy ne cele tou, aspoň vždy pokusem inspirací proniknout to, co nám život předkládá jako krvavou naléhavost životní. /133/
Tento stálý zápas myšlenkové inspirace a životní naléhavosti při naprostém převládnutí inspirace cítím u Šaldy jako jeho osobní příznak. Ale blízko toho leží právě důvod, proč mi u Šaldy něco připadá včerejším; jeho myšlenková inspirace je totiž sama projevem jeho nejústřednější víry, totiž víry ve vládu ducha ve světě, v jeho svrchovanost v zápase se vším cizím a hlavně v jeho spojitost s absolutním duchovním principem. ... Jest krátce u Šaldy přítomna ona víra 19. věku, kterou by bylo možno nazvat zbožněním nekonečného ducha, víra, která u něho nemá ovšem oné zákonité, klasicky uklidněné podoby, kterou přijímá u katedrových idealistů; ale inspirační pramen, třebaže tato tvorba je jím prolnuta daleko bezprostředněji, bolestněji, nekompromisněji, je vcelku týž. Šalda nevěří v naprostou césuru mezi lidským a božským, natolik je goethovec bez goethovské „pasivnosti“, ryzí teoretičnosti, intelektuálnosti. I lidské znamená mu posléze nekonečné: to je mu podmínkou, aby člověk mohl cosi znamenat vesmírně, spolupracovat se samotným Bohem na jeho nedotvořené podstatě a díle. Je-li toto stanovisko čímsi schopným ještě opakování, musí ukázat budoucnost; faktum je, že v dnešní době doznívá stále slaběji, a to i v zemích, kde donedávna jeho tradice byla nejsilnější. ...
-----------------------
a Tak začíná František Xaver Šalda svou stať Friedrich Nietzsche, in: Šaldův zápisník III (1930/31), str. 1. (Pozn.vyd.)
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 132-33.)

Friedrich Nietzsche (1983)

Kdyby v každé době neexistovala převaha lidí, kteří kázeň své hlavy – svou „rozumnost“ – pociťují jako svou pýchu, svůj závazek, svou ctnost, a které jako stoupence „zdravého lidského rozumu“ uráží či zahanbuje jakékoli fantazírování a myšlenkové výstřelky: lidstvo by již dávno zahynulo! Jako největší nebezpečí se nad ním odevždy vznášelo a stále vznáší propukající šílenství – to znamená právě propuknutí libovůle v cítění, vidění a slyšení, požitek z nekázně hlavy, potěšení z lidské nerozumnosti.
(Radost.věda § 76.)
(Radost.věda, Votobia, Praha 1996, § 76, str. 81..)

Charles Péguy (1873-1914)

Existuje něco ještě horšího, než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje ještě něco horšího než mít špatnou duši a dokonce i než kazit svoji duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Dokonce existuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propadlou zvyku.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 69.)
(překládáno ex Note sur M. Descartes, vyd. NRF, p. 1386.)

Charles Péguy (1873-1914)

... Vše, co zůstává za námi, je nic ve srovnání s tím, co za námi ještě musí zůstat. A člověk se cítí úplně malý. Tak malinký si připadá tváří v tvář skutečnosti, jako úplně nepatrný človíček. Žasnu nad těmi velkými intelektuály, kteří z hloubky svých polstrovaných křesel pohánějí skutečnost ranami holí. A třeba by to byla i maršálská hůl. Člověk se cítí tak malý, tak úplně nedostatečný. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 29.)
(překládáno ex: Victor-Marie Comte Hugo, Solvuntur objecta; vyd. NRF, p. 697.)