Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

De tout ce qu'il peut y avoir de mauvais, l'habitude est ce qu'il y a de pire.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Ladislav Hejdánek (2003)

Je dvojí možné chápání „humanity“ a „humanismu“. To pokleslejší chce všechno měřit člověkem, jak je, tedy dělá míru z člověka samého. Ale člověk ve skutečnosti nikdy není jen to, co je, ale je vždycky také tím, kdo někam směřuje, kdo sám sebe překonává, kdo se sám jakoby dotváří, proměňuje v lepšího člověka. Prostě a dobře: člověk není danost, jíž by se mělo všechno nějak podvolovat a přizpůsobovat, ale je to danost, která nikdy není cele a definitivně „dána“, ale míří kupředu a výš, před sebe a nad sebe, tj. k tomu, co teprve z člověka dělá člověka. – Tento sebe-přesah má ovšem ještě další nepopiratelnou stránku, totiž sebe-popírání, sebe-zavržení, neboť tím, jak se člověk stává něčím jiným, naprosto stejnou mírou opouští sebe původního. To může mít ovšem řadu podob; totéž v zárodečné podobě přece znamená každý „růst“ (v původním, širokém smyslu, ne jako pouhé nabývání na kvantitě). Osobní růst, tj. růst osobnosti, není takto pozvolný a takřka kontinuální, ale má či může mít také své větší nebo menší dramatické zvraty. Právě proto, že není jen záležitostí FYSIS (FYESTHAI znamená přece také „rostu“), může někdy znamenat dokonce zvrat celoživotní, tzv. METANOIA, jak o ní začali mluvit křesťané. K takovému životnímu obratu vyzýval zřejmě už sám Ježíš. (Písek, 030409-1.)

Charles Péguy (1873-1914)

Ale tento hanebný demokratický režim, říká historie, jediný, který v moderním světě zbude, nejméně lidový ze všech, jaké kdy svět viděl, a především nejméně republikánský, vládne dnes bezesporu dějinám a je jedním z mnoha důkazů mé nepatrnosti a nezajímavosti. Nevím, říká, zdali existuje nějaká filosofie, která by prošla a zahrnula v sobě všechna století, bezčasová (tohle, říká, nespadá do mé oblasti) jistá (časově) věčná filosofie, quaedam perennis philosophia, která by byla nevyhnutelně jistou společnou filosofií, quaedam communis philosophia, ale vím jistě, že ze dne na den se tvoří určité dějiny a (časově) věčná a společná quaedam perennis ac communis historia, totiž ta, která je naprosto nezajímavá. Ta, o které si všichni myslí totéž.
Neboť ona vyjadřuje mínění průměrnosti, a není na světě nic tak jistého a tak důkladného, říká, jako instinkt, kterým průměrní rozeznávají a vítají průměrnost, ať už v jiných průměrných /90/ lidech či průměrných událostech.
Být zařazen, být jako všichni i ostatní, nepřesahovat: /nelišit se, neupozorňovat na sebe/: nejdražší instinkt člověka a zvláště stařecké obezřelosti (demokratický instinkt, tak málo republikánský, dokonce tak odporující republikánství).
Shodneme-li se o nějaké události, říká, znamená to, že už ji nechápeme. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 89-90.) %
(překládáno ex: Clio, dialogue de l´histoire et de l´âme paienne, p. 283-4, 293-4.)

Charles Péguy (1873-1914)

Často a odedávna je jasné, že náboženské sekty a po jejich vzoru i sekty politické mohou odpustit leccos, odpustí nevěrnost, lhostejnost, nepřátelství, válku; ale nikdy neodpustí odpadlictví.
A přece, v tomto smyslu, musí být život čestného člověka neustálým, věčným odpadlictvím; čestný člověk musí být věčným renegátem, takto nazírán musí být život čestného člověka věčnou nevěrou. Neboť člověk, který chce zůstat věrný pravdě, musí být neustále nevěrný nepřetržitým, neúnavně znovu a znovu se rodícím omylům. A člověk, který chce zůstat věrný spravedlnosti, musí být neustále nevěrný nevyčerpatelně triumfujícímu bezpráví.
Je těžké udržet si tuto věčnou nevěru – užívám tohoto výrazu ve stejném smyslu, jako se říká „udržet si víru“ – poněvadž moderní moci mají k dispozici všechny nejrůznější, nejvynalézavější aparáty moderního společenského zesvětštěného pekla. Především samotu, tu údajně tak skvělou izolaci, která je ve skutečnosti tak strašná, tak temná, ta přeplněná neklidem, tak všeobecně obávaná, tu samotu, která člověka dříve sytila a poskytovala mu odstup, která mu dávala možnost vzdálit se a být přitom na jednom místě, věčnost v přítomnosti; izolaci, která v moderní době naopak člověka zabíjí, rdousí ho bídou, dusí stínem a tichem. Dokonalá izolace, totální mlčení, dvojnásobná izolace, neboť noví nepřátelé vás opouštějí a staří nepřátelé se k vám proto nevrátí. Staré tresty, řecký střepinový soud, vypovězení z měst, klatby, středověké tresty feudální, královské, církevní, exkomunikace, index – byly nebo obsahovaly strašné sankce. Často smrtelné. Často tresty smrti. Svůj cíl však zasahovaly možná s daleko menší jistotou (neříkám svůj objekt), zasahovaly intelektuální svobody zanedbatelněji a neúplněji, než se to daří vychytralému bojkotu, organizovanému moderním světem v moderním světě proti všemu, co by se dotýkalo moderního panství.
To je jeden z důvodů, proč, bezpochyby, je v moderním světě intelektuální aktivita daleko vzácnější než kdykoli předtím v žádném světě, proč je méně významná, především pak méně svobodná, méně čerstvá, méně nová, méně tryskající.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 26-28.)
(překládáno ex: De la situation faite et à la sociologie dans temps modernes; vyd. NRF, pp. 1017.)

Charles Péguy (1873-1914)

Dokonce i pro hřích je třeba se rozhodnout. Povahy vhodné k hříchu jsou stejné podstaty jako povahy vhodné k milosti. I milost i hřích pocházejí z jednoho království. Je mnoho povolaných, málo vyvolených. A pak ještě obrovský dav těch, kteří se nehodí ani k hříchu ani k milosti. Neboť milost a hřích jsou dva úkony spásy, hermeticky skloubené jeden s druhým. A pak je ještě obrovský dav těch, kteří nejsou schopni ani hřešit; nazvu je intelektuály či intelektualisty v řádu hříchu, milosti, spásy.
Jsem přesvědčen, že je tomu stejně v jakémkoli řádu a že jen málo bytostí je schopno přijímat štěstí stejně jako je jich málo schopno přijímat neštěstí. A pak je ještě obrovský dav těch bytostí, které současně a stejným směrem a stejnou neschopností a stejnou neplodností a sterilitou se nehodí ani k štěstí ani k neštěstí. Nazvu je intelektuály v řádu štěstí. /53/
Stejně tak je tomu i s vášní. Láska je vzácnější než samotná genialita. Je tak vzácná jako svatost. A přátelství je ještě vzácnější než láska. Tvrdit, že vášně jsou schopni všichni, je stejně tak nesprávné a řekl bych stejně hloupé a stejně školácké a do větru řečené jako tvrdit, že všichni jsou nadáni pro sochařství, nebo všichni jsou nadáni pro systematickou analýzu. Všude jsou intelektuálové a existují intelektuálové všeho. To znamená: existuje nesmírné množství lidí, kteří cítí v hotových citech, stejně jako existuje obrovské množství lidí, kteří myslí v hotových myšlenkách, stejně jako existuje nesmírné množství lid, kteří chtějí v hotových aktech vůle, stejně jako existuje nesmírné množství „křesťanů“, kteří mechanicky papouškují slova modliteb. A tak by se dalo pokračovat dlouho, a prošli bychom všem oblastmi a mohli bychom říci: stejně tak existuje nesmírné množství malířů, kteří kreslí v hotových liniích. Je stejně tak málo malířů, kteří se dívají, jako filosofů, kteří myslí.
Toto odhalení všeobecného intelektualismu, /54/ tedy všeobecné lenosti, která spočívá v ustavičném používání šablon, je největší výtěžek a instauratio magna Bergsonovy filosofie.
Je pravda, že drtivá většina lidí přemýšlí v hotových myšlenkách. V naučených myšlenkách. Ale rovněž je pravda, stejně a všude, že drtivá většina lidí vidí skrze již hotové vidění. Skrze naučené vidění. Existuje všeobecná lenost, řekl bych neúnavná lenost.
To jenom práce se může unavit, ale lenost, ale únava se neunaví nikdy. Odhalení této lenosti, této únavy, tohoto trvalého intelektualismu stojí na počátku Bergsonova objevu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 52-54.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson, vyd. NRF, p. 1321.)