Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Claude Lévi-Strauss (1955)

Je zapotřebí hodně naivnosti nebo vnitřní neupřímnosti, abychom si myslili, že lidé si volí svou víru nezávisle na životních podmínkách. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 101.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Každá krajina představuje se nám nejprve jako neuspořádaná nesmírnost, která dovoluje, abychom si podle vlastní vůle zvolili význam, jaký jí chceme dát. Můžeme se dát vést zemědělskými spekulacemi, náhodnými rysy geografickými nebo sledovat její historické a předhistorické proměny. Ale není nad tím vším nejvelkolepější onen význam, který všem ostatním předchází, ovládá je a do značné míry i vysvětluje? Tato slabá, nezřetelná linie, tento často neznatelný rozdíl v tvaru a konzistenci skalních trosek svědčí o tom, že tady, kde dnes vidíme vyprahlou půdu, vystřídaly se po sobě dva oceány. Když se snažíme vystopovat důkazy jejich tisícileté existence a zdoláváme všechny překážky – srázné stěny, sesouvající se skály, houštiny, plochy obdělané půdy – bez ohledu na cesty a ohrady, vypadá to, jako bychom jednali protismyslně. Nuže, jediným cílem této zdánlivé svévole je odhalit smysl nejzákladnější, význam, který je nepochybně nejasný, ale vůči němuž je každý z ostatních jen jeho dílčí nebo deformovanou odvozeninou.
A někdy se tento zázrak uskuteční: po obou stranách skryté praskliny vyrůstají přímo proti sobě dvě zelené rostliny patřící různým druhům, z nichž každá si vybrala nejpříhodnější půdu; a v téže chvíli rozpoznáme ve skále dva ammonity se závity nestejně komplikovanými, kteří rovněž svědčí o tom, že je tu rozmezí několika desítek tisíciletí. V té chvílí čas a prostor náhle splývají; živoucí rozmanitost okamžiku klade vedle sebe věky a propůjčuje jim nové trvání. Myšlení i vnímání nabývají nového rozměru, v němž každá kapka potu, každé svalové napětí, každé zadýchání se stává symbolem historie, a zatímco moje tělo reprodukuje její pohyb, moje myšlenka v téže chvíli postihuje její význam. Nořím se do sféry prosycené významem, v níž si staletí a místa navzájem odpovídají a hovoří jazykem konečně usmířeným.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Nebyl jsem tedy moc přístupný novým tendencím metafysického myšlení, jak se tehdy začínaly rýsovat. Fenomenologie vzbuzovala můj odpor v té míře, pokud postuluje kontinuitu mezi prožívaným a reálným. Souhlasím, že toto je v onom zahrnuto a jím vysvětleno, ale od svých tří učitelů jsem se naučil, že přechod mezi oběma řády je přetržitý; že k tomu, abychom dospěli k reálnému, musíme prožívané nejprve zamítnout, i když je později, v objektivní syntéze oproštěné od vší sentimentality, do svého poznání opět včleníme. Co se pak týče onoho myšlenkového směru, který se naplno rozvinul v existencialismu, připadá mi jako pravý opak platného filosofování tím, jak vychází vstříc iluzím subjektivity. ... Místo aby metafyziku odstranily, fenomenologie a existencialismus přinášejí dvě metody, jak pro ni najít alibi.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 39.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Někdy v sedmnácti letech jsem se poprvé seznámil s marxismem dík jednomu mladému belgickému socialistovi, s kterým jsem se poznal na prázdninách a který je dnes vyslancem své země v cizině. Četba Marxe /39/ zapůsobila na mne tím mocněji, že jsem prostřednictvím tohoto velkého myslitele poprvé přišel do styku s filosofickým proudem, který jde od Kanta k Heglovi: odhalili se mi celý jeden myšlenkový svět. Tento nadšený obdiv mne už od té doby neopustil, a když luštím nějaký sociologický nebo etnologický problém, stane se zřídka, abych si napřed neosvěžil schopnost logické úvahy četbou několika stránek z 18. brumairu Ludvíka Bonaparta nebo z Kritiky politické ekonomie. Nejde ostatně o to, jestli Marx správně předvídal určitý průběh historického vývoje. Ve šlépějích Rousseauových a způsobem, který se mi zdá rozhodný, Marx ukázal, že sociální věda přesahuje rovinu smyslových dat: cílem musí být zkonstruovat určitý model, prostudovat laboratorním způsobem jeho vlastnosti a různé způsoby jak reaguje, a pak použít těchto pozorování k výkladu empirického dění, které se ovšem může od našich předpokladů velmi lišit.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38-39.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Na filosofii a přírodních vědách jsou naproti tomu obvyklé vyhlídky na budoucí kariéru – profesura, vědecký výzkum a pár neurčitých povolání – zcela jiné povahy. Student, který si takovou dráhu zvolí, nedává dětskému světu sbohem: připoutává se k němu spíš natrvalo. Což není profesura pro dospělé jediným prostředkem, jak zůstat ve škole? Studenti filosofie nebo přírodních věd se vyznačují jakýmsi odmítavým postojem vůči požadavkům společenské skupiny. V jejich reakci na ně je něco skoro klášternického: tím, že studují, uchovávají a předávají dětství nezávislé na pomíjivé chvíli, uzavírají se dočasně nebo trvaleji sami do sebe; /37/ pokud pak jde o příští vědce, jejich předmět je souměřitelný pouze s trváním světa jako celku. Není tedy většího omylu než přesvědčovat je, že se mají angažovat; i když se nakrásně domnívají, že to činí, jejich angažovanost nespočívá v přijetí společenské reality, v tom, že by se ztotožnili s některou její součástí a vzali na sebe příslušné šance a osobní rizika; nikoli, budou ji soudit zvenčí a jako by k ní nepatřili; jejich angažování představuje pořád ještě zvláštní způsob, jak zůstat mimo. Zvolit si učitelství nebo badatelskou činnost neznamená z tohoto hlediska totéž jako připravovat se na nějaké zaměstnání. Jejich velikost i bída je v tom, že jsou buď útočištěm, anebo posláním.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 36-37.)