Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Claude Lévi-Strauss (1955)

Je zapotřebí hodně naivnosti nebo vnitřní neupřímnosti, abychom si myslili, že lidé si volí svou víru nezávisle na životních podmínkách. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 101.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Předpokladem možnosti si začít uvědomovat, že mezi aktem mínění a koncovou „skutečností“, která je oním aktem míněna, je schopnost onen výkon vědění či mínění (myšlenkový akt) jakoby znovu „projít“ (ale nikoli pouhým zopakováním!) a „zadržet“ či „pozdržet“ jej někde mezi oním aktem a „koncovým“ cílem, tj. u nějakého z „předposledních cílů“ (cílů většiny aktů je vždycky víc, není jen ten „docela poslední“). Soustředění pozornosti na „strukturu“ intencionálního vztahu nám umožní si postupně stále přesněji uvědomit, že nejde o jednoduchý vztah, nýbrž vztah relativně komplikovaný, a to především v té zprostředkující fázi mezi vlastním výkonem (aktem, který ovšem sám o sobě také není jednoduchý a zejména nikoli „bodově“ ani „čárově“ hraniční), a mezi „posledním cílem“ (jímž může a nemusí být, ale většinou bývá nějaká vnější „skutečnost“, na kterou lze „prstem ukázat“, jak tomu prý chtěl Kratylos). Díky pozoruhodnému řeckému „vynálezu“ pojmů a pojmovosti (a vůbec stále víc a mocněji se rozvíjející práce s nimi) se zdařilo nechat vyvstat pozoruhodné zprostředkující „útvary“ v takové zřetelnosti, že bylo možno začít je samostatně zkoumat v jakési „oddělenosti“ nejen od „konkrétních“ skutečných „věcí“ (na které bylo lze poukázat oním prstem), jako jsou nejen geometrické obrazce, ale dokonce čísla. Není žádnou náhodou, že to byli právě první „filosofové“, kteří se začali zabývat pravoúhlými trojúhelníkem (Thalés a Pythagoras, aspoň podle legendy) nebo čísly (Pythagoras a pythagorejci). Geometrie pak vskutku vyspěla v několika generacích v dokonalou teoretickou disciplínu; na nějakou teorii „čísel“ ještě dlouho potom nebylo dost prostředků, nicméně jednotlivé zajímavosti přitahovaly vždy znovu pozornost mnoha myslitelů po celou řadu století. (O praktickém využití čísel a geometrie se nemusíme ani zmiňovat; celý rozvoj novodobé a moderní vědy si vůbec nedokážeme představit bez oné zjevně „násilnické“ mánie všechno kvantifikovat.) Zásadně důležitou charakteristikou těchto prvních myšlenkových „modelů“, které vlastně neměly žádnou oporu ve „skutečnosti“ (aby ji mohly pouze „napodobovat“, ale naopak představovaly pozoruhodnou možnost vtlačovat skutečnost do těchto modelových struktur jako do Prokrustova lože), byla jejich zvláštní „pevnost“, neměnnost, kvalitativní nezávislost na tom, kdo je míní“ či „myslí“ a za jakých okolností. Jejich „pevnost“ byla proto snadno zaměňována se „skutečností“ (dokonce s „pravou skutečností“) a byla přímo ztotožňována s jejich neměnností. Právě toto chybné ztotožňování nyní musíme analyzovat, podrobit kritiky a jakoby „rozpojit“: naším cílem bude konstruování nových modelů, které budou hybné, dynamické, ale které proto nikdy nesmí nic ztratit na své pevnosti, ovšem hybné, dějící se pevnosti.
(Písek, 080505-2.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Každá krajina představuje se nám nejprve jako neuspořádaná nesmírnost, která dovoluje, abychom si podle vlastní vůle zvolili význam, jaký jí chceme dát. Můžeme se dát vést zemědělskými spekulacemi, náhodnými rysy geografickými nebo sledovat její historické a předhistorické proměny. Ale není nad tím vším nejvelkolepější onen význam, který všem ostatním předchází, ovládá je a do značné míry i vysvětluje? Tato slabá, nezřetelná linie, tento často neznatelný rozdíl v tvaru a konzistenci skalních trosek svědčí o tom, že tady, kde dnes vidíme vyprahlou půdu, vystřídaly se po sobě dva oceány. Když se snažíme vystopovat důkazy jejich tisícileté existence a zdoláváme všechny překážky – srázné stěny, sesouvající se skály, houštiny, plochy obdělané půdy – bez ohledu na cesty a ohrady, vypadá to, jako bychom jednali protismyslně. Nuže, jediným cílem této zdánlivé svévole je odhalit smysl nejzákladnější, význam, který je nepochybně nejasný, ale vůči němuž je každý z ostatních jen jeho dílčí nebo deformovanou odvozeninou.
A někdy se tento zázrak uskuteční: po obou stranách skryté praskliny vyrůstají přímo proti sobě dvě zelené rostliny patřící různým druhům, z nichž každá si vybrala nejpříhodnější půdu; a v téže chvíli rozpoznáme ve skále dva ammonity se závity nestejně komplikovanými, kteří rovněž svědčí o tom, že je tu rozmezí několika desítek tisíciletí. V té chvílí čas a prostor náhle splývají; živoucí rozmanitost okamžiku klade vedle sebe věky a propůjčuje jim nové trvání. Myšlení i vnímání nabývají nového rozměru, v němž každá kapka potu, každé svalové napětí, každé zadýchání se stává symbolem historie, a zatímco moje tělo reprodukuje její pohyb, moje myšlenka v téže chvíli postihuje její význam. Nořím se do sféry prosycené významem, v níž si staletí a místa navzájem odpovídají a hovoří jazykem konečně usmířeným.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Filosofovat nelze jen kritickými komentáři existujících systémů, ale ani postulováním strategických rozvrhů žádoucích; to je možný začátek filosofické práce, jeden z předpokladů, ale rozhodující je samo provedení. To nemusí nutně znamenat psaní rozsáhlých traktátů, protože právě tam se leccos ztratí, ať už v důsledku opomenutí, ať už záměrným odváděním pozornosti od některých nedomyšleností. Jestliže však právě takové „komentování“ v současné filosofii převládá, je to doklad krize ve filosofii. Tady nepostačí čekat na nějakého genia, který by přišel s novými myšlenkami; to je přílišně zjednodušené očekávání. Je naopak třeba najít nové prostředky, jak tušené a někdy i celkově rozvržené projekty začít vypracovávat a uskutečňovat. A po mém soudu je tu pouze jediná perspektiva: filosofové se musí naučit s myšlenkovými modely (intencionálními „předměty“, „objekty“) pracovat jinak, jiným způsobem. A ovšem, aby to vůbec bylo proveditelné, je třeba změnit, re-konstruovat ty předměty (objekty) samy. To znamená, že je naprosto nezbytná věcná a co nejpřesnější kritická analýza tzv. předmětného myšlení, které bylo velmi úspěšně odstartováno ve starém Řecku a které se obrovskou silou prosadilo zejména v novověké přírodovědě (což mělo významný dopad na veškeré evropské myšlení, ale že tato kritiky nesmí být orientována na odmítání a zavrhování veškerých myšlenkově konstruovaných modelů, čímž by se pohříchu otevřely brány jakési podivné renesanci ne sice „mýtu“, ale jeho nápodoby, jakéhosi pseudo-mýtu (či jakýchsi nových „mytologismů“, jak toho termínu užíval Landsberg). Bez myšlenkových konstrukcí nelze novým způsobem filosoficky pracovat, protože základní provedení systematického postupu na logické rovině se bez nich nikdy nemůže obejít. Ovšem právě tak, jako se kdysi dávno první řečtí filosofové inspirovali na intencionálních „objektech“ geometrických (a vůbec matematických), tak je třeba také dnes najít nějaký odlišný typ intencionálních „předmětů“, které by nebyly redukovány na bezčasové a jen pseudo-prostorové „objekty“, jako je trojúhelník nebo kružnice apod. Kritických pohledů na dosavadní epochu myšlenkovou, která se ocitá v hluboké krizi, už máme možná nadpočet. Čeho je zapotřebí, to je konečně pozitivní pokus začít přísně a přesně postupovat při rozvrhu a výstavbě nových postupů. Tady nelze očekávat nejen pomoc od současných věd, ale ani dostatek porozumění. Jistou naději je možno vkládat do špičkových teoretických biologů, kteří nahlédnout, že stále ještě velmi produktivní redukcionismus zavrhuje některé ústřední perspektivy, bez nichž „nová biologie“ zůstane jen snem. (Písek, 030804-1.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Nebyl jsem tedy moc přístupný novým tendencím metafysického myšlení, jak se tehdy začínaly rýsovat. Fenomenologie vzbuzovala můj odpor v té míře, pokud postuluje kontinuitu mezi prožívaným a reálným. Souhlasím, že toto je v onom zahrnuto a jím vysvětleno, ale od svých tří učitelů jsem se naučil, že přechod mezi oběma řády je přetržitý; že k tomu, abychom dospěli k reálnému, musíme prožívané nejprve zamítnout, i když je později, v objektivní syntéze oproštěné od vší sentimentality, do svého poznání opět včleníme. Co se pak týče onoho myšlenkového směru, který se naplno rozvinul v existencialismu, připadá mi jako pravý opak platného filosofování tím, jak vychází vstříc iluzím subjektivity. ... Místo aby metafyziku odstranily, fenomenologie a existencialismus přinášejí dvě metody, jak pro ni najít alibi.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 39.)