Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Claude Lévi-Strauss (1955)

Někdy v sedmnácti letech jsem se poprvé seznámil s marxismem dík jednomu mladému belgickému socialistovi, s kterým jsem se poznal na prázdninách a který je dnes vyslancem své země v cizině. Četba Marxe /39/ zapůsobila na mne tím mocněji, že jsem prostřednictvím tohoto velkého myslitele poprvé přišel do styku s filosofickým proudem, který jde od Kanta k Heglovi: odhalili se mi celý jeden myšlenkový svět. Tento nadšený obdiv mne už od té doby neopustil, a když luštím nějaký sociologický nebo etnologický problém, stane se zřídka, abych si napřed neosvěžil schopnost logické úvahy četbou několika stránek z 18. brumairu Ludvíka Bonaparta nebo z Kritiky politické ekonomie. Nejde ostatně o to, jestli Marx správně předvídal určitý průběh historického vývoje. Ve šlépějích Rousseauových a způsobem, který se mi zdá rozhodný, Marx ukázal, že sociální věda přesahuje rovinu smyslových dat: cílem musí být zkonstruovat určitý model, prostudovat laboratorním způsobem jeho vlastnosti a různé způsoby jak reaguje, a pak použít těchto pozorování k výkladu empirického dění, které se ovšem může od našich předpokladů velmi lišit.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38-39.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Na filosofii a přírodních vědách jsou naproti tomu obvyklé vyhlídky na budoucí kariéru – profesura, vědecký výzkum a pár neurčitých povolání – zcela jiné povahy. Student, který si takovou dráhu zvolí, nedává dětskému světu sbohem: připoutává se k němu spíš natrvalo. Což není profesura pro dospělé jediným prostředkem, jak zůstat ve škole? Studenti filosofie nebo přírodních věd se vyznačují jakýmsi odmítavým postojem vůči požadavkům společenské skupiny. V jejich reakci na ně je něco skoro klášternického: tím, že studují, uchovávají a předávají dětství nezávislé na pomíjivé chvíli, uzavírají se dočasně nebo trvaleji sami do sebe; /37/ pokud pak jde o příští vědce, jejich předmět je souměřitelný pouze s trváním světa jako celku. Není tedy většího omylu než přesvědčovat je, že se mají angažovat; i když se nakrásně domnívají, že to činí, jejich angažovanost nespočívá v přijetí společenské reality, v tom, že by se ztotožnili s některou její součástí a vzali na sebe příslušné šance a osobní rizika; nikoli, budou ji soudit zvenčí a jako by k ní nepatřili; jejich angažování představuje pořád ještě zvláštní způsob, jak zůstat mimo. Zvolit si učitelství nebo badatelskou činnost neznamená z tohoto hlediska totéž jako připravovat se na nějaké zaměstnání. Jejich velikost i bída je v tom, že jsou buď útočištěm, anebo posláním.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 36-37.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Běžná zkušenost nás ujišťuje, že své myšlení (myšlenky, myšlenkové akty) můžeme zaměřovat nejen na tzv. skutečné věci, ale také na leccos jiného, o čem nemůžeme dost dobře mít za to (a říci), že to je „skutečné“ (ať už „skutečností“ myslíme cokoli, nebudeme u toho nyní setrvávat). Už nejstarší řečtí filosofové si toho byli velmi dobře vědomi, ale propadali tomu omylu, že právě to, co mohli myslet (mínit) s velkou přesností, považovali za skutečnější než to, co mohli smyslově vnímat ve světě kolem sebe. Nejstaršímu uváděnému filosofovi, Thaletovi z Miléta, pozdější tradice dokonce připisuje první poznatky a poučky geometrické, podobně jako o něco pozdějšímu Pythagorovi z Klazomén (dodnes si to připomínáme pojmenováním tzv. Thaletovy nebo Pythagorovy věty, vztahující se k pravoúhlým trojúhelníkům). Přitom je nám dnes zřejmé, že trojúhelníky nejsou žádné skutečnosti, které bychom mohli hledat a najít někde ve světě, v přírodě ani ve vesmíru. A že nějaké lidmi vyrobené, tedy umělé „předměty“ (jako třeba dřevěné nebo celuloidové apod. „trojúhelníky“), tedy hmotné „výrobky“, jsou jen přibližné napodobeniny toho, co s naprostou přesnosti můžeme jenom myslit, mínit a tak se k nim jen myšlenkově vztahovat. Zároveň však je zřejmé i to, že ta zmíněná přesnost našeho konkrétního mínění, myšlení, naší určité myšlenky nemá svůj původ ani svou záruku (garanci) v našem myšlení, v našich myšlenkových aktech, nýbrž že právě naopak naše myšlenkové akty se musí povaze oněch míněných modelů či konstrukcí podrobovat, řídit se, spravovat se tím, jaké vlastnosti ty konstrukce mají a v jakých jsou vztazích k jiným takovým konstrukcím apod. Už nejstarší filosofové si uvědomovali, že naše smyslové vnímání skutečných předmětů (věcí), které nacházíme ve světě kolem sebe, není (a ani nemůže) být tak přesné, jak přesně naopak můžeme myslit ony své myšlenkové konstrukce či modely, ale měli bohužel tendenci si to vysvětlovat způsobem, který byl vlastní mýtu a myšlení mytickému. Měli totiž za to, že dokonalost míněných trojúhelníků (a to se ovšem aplikovalo na další „míněné“ skutečnosti) je dána tím, že to jsou vzory, jež mohou být jen lépe nebo hůře napodobovány tím, že je člověk uměle vyrobí. Dokonce ještě Kantovi vůbec nepřipadalo jako podivné, když takové „pravzory“ chápal jako apriorní (i když nikoli jednoduše a takměř naivně, nýbrž na základě velmi systematického promýšlení rozsáhlých dalších souvislostí). Ovšem dodnes tento problém nebyl nejen snad vyřešen, ale vlastně ani náležitě formulován: jak je možné, že alespoň některé naše myšlenkové konstrukce či modely mohou dosahovat takové koherence a vnitřní přesnosti, že se zdají být pevnější a solidnější než cokoli, s čím se můžeme setkat ve světě kolem sebe?
(Písek, 140621-1.)

Claude Lévi-Strauss (1955)

Jeden vtipný a zlomyslný člověk definoval Ameriku jako zemi, která od barbarství přešla k dekadenci, aniž poznala civilizaci. Tento výrok by se mohl s větším právem vztáhnout na města Nového světa: přecházejí od novosti k zchátralosti, aniž prodlí ve stavu starobylosti. ... Ono prodlení mimo proud času, k němuž vybízí monumentální architektura, onen život bez věku, tak charakteristický pro nejkrásnější stará města, která nejsou už jen nástroji urbanistické funkce, ale předměty nazírání a kontemplace – to je něco, co americká města nikdy nepoznají. ...
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 63.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Geometrické (event. obecně matematické) myšlenkové „modely“ („předměty“) se vyznačují tím, že 1) mají pouze „vnějšek“, navíc jen myšlený), ale žádné „nitro“, 2) neposkytují proto ani náznak vnitřního sjednocení, jsou jen „poskládány“ (myslícím subjektem) a jako „jednotné“ musí být udržovány tím myslícím „vnějším“ subjektem, 3) nemají žádné „okolí“ ani „prostředí“ (pokud jim je myslící subjekt nedá, třeba že vedle nich jakoby umístí další, podobné nebo nepodobné, eventuelně je v další dimenzi poskládá ve vyšší útvary, ale opět bez vlastní integrace, např. v kvádr nebo válec, atd.), 4) nemají žádný (přímý) vztah k jiným podobným ani nepodobným útvarům (leč přes vnějšího stavitele, tedy nějaký jim vnější subjekt, 5) nemnoží se, ale mohou být (zvnějšku) množeny, „multiplikovány“, 6) nelze je „smyslově vnímat“.
(Písek, 120702-1.)